HŘBITOVNÍ KRYSY

Henry Kuttner - Hřbitovní krysy

Starý Masson, hrobník jednoho z nejstarších a nejzanedbanějších salemských hřbitovů, vedl válku s krysami. Přitáhly sem už před mnoha generacemi z přístavu a usadily se na hřbitově. Byla to kolonie výjimečně velkých stvoření, a když se po nevysvětlitelném zmizení bývalého hrobníka začal o hřbitov starat Masson, rozhodl se, že krysy musí pryč. Nejdřív na ně líčil pasti a sypal jim k chodbám otrávené žrádlo, později se je pokoušel i střílet, ale to všechno nebylo k ničemu. Krysy zůstávaly, množily se a jejich věčně hladové hordy zaplavovaly celý hřbitov.

Byly velké, dokonce i na Mus decumanus, které občas měří až osmatřicet centimetrů, a to bez holého šedorůžového ocasu. Masson ovšem zahlédl jedince velké jako dobře vykrmené kočky, a když kopáči jednou nebo dvakrát narazili při hloubení hrobů na jejich chodby, zjistili, že by jimi mohl prolézt po všech čtyřech i člověk. Lodi, které v minulém století připlouvaly k prohnilým molům Salemu ze vzdálených přístavů, přivážely často podivný náklad.

Masson občas přemýšlel o neuvěřitelné velikosti těch chodeb. Připomínal si některé poněkud znepokojující pověsti, které vyslechl od doby, kdy přišel do prastarého Salemu - města čarodějnic; pověsti o pomalu odumírajícím, nepřirozeném životě, jenž, jak se říkalo, existoval v zapomenutém podzemí města. Staré časy, kdy ještě Cotton Mater pronásledovala zlé kulty, uctívající děsivými a krutými orgiemi Hekaté a temnou Magnu Mater, byly ty tam, ale tmavé domy s lomenicemi tady zůstávaly. Stále ještě se nebezpečně, jakoby důvěrně, nahýbaly jeden k druhému přes úzké uličky dlážděné kočičími hlavami a říkalo se, že v podzemních prostorách a sklepech pod nimi se ukrývají tajemství a záhady plné svatokrádeží a rouhání. Stále ještě se tam prý pořádají zapomenuté pohanské obřady, popírající jak příčetnost, tak veškeré zákony lidské i boží. Staří lidé moudře pokyvovali šedivými hlavami a prohlašovali, že jsou jiné, mnohem horší věci, než krysy a červi, kteří se pohybují v nesvaté zemi prastarých salemských hřbitovů.

A pak tady byla samozřejmě ta nepochopitelná hrůza z krys. Masson ty divoké malé hlodavce neměl rád. I když se k nim choval s patřičným respektem, protože dobře znal nebezpečí, ukrývající se v těch jako jehly ostrých zubech, schopných bleskově zaútočit. Nechápal však ten nevysvětlitelný děs, který jímal staré lidi z opuštěných domů, jen se krysami doslova hemžily. Slyšel jakési neurčité zvěsti o bytostech podobných ghúlům, které žily v podzemí a o jejich moci ovládat krysy a poroučet jim jako armádám. Jak si staří někdy šeptali, byly krysy vlastně jakýmisi posly mezi tímto světem a pochmurnou, starodávnou podzemní říší hluboko pod Salemem. Z hrobů se údajně ztrácela mrtvá těla a ta hrávala hlavní roli na nočních hostinách v podzemí. Mýtus o Krysaři je pověst, tající v sobě hrůzu svatokrádeže a rouhání a černé rokliny Avernu prý vyvrhly pekelné zplozence, kteří se nikdy neodvážili objevit se na denním světle.

Masson si takových řečí nevšímal. Se sousedy se nebratříčkoval, a abychom řekli pravdu, dělal všechno pro to, aby se o krysy na hřbitově zajímalo co nejméně lidí. Dobře si uvědomoval, že jakékoliv pátrání by bezpochyby vedlo k otevření některých hrobů. Zatímco část ohlodaných, prázdných rakví by bylo možno svést na řádění krys, mnohem hůř by Masson vysvětloval zohavená a okradená těla, která ležela v jiných.

K zhotovování zubů a zubních výplní se používá ryzí zlato a zlato se pohřbívaným v ústech nechává. A někdy jsou v rakvích i další cennosti. Oblečení, to je samozřejmě jiná věc - proto hrobník obvykle nosí laciný plátěný oblek, který je snadno k poznání, ale se zlatem je to mnohem jednodušší. A občas se pochopitelně také objevili studenti medicíny a doktoři s pochybnou pověstí, kteří potřebovali mrtvá těla, a nezajímalo je příliš, odkud pocházejí.

Zatím se Massonovi veškeré pokusy o pátrání dařilo úspěšně zažehnávat. Existenci krys velmi přesvědčivě popíral, přestože ho občas právě ony připravily o kořist. Massonovi bylo úplně jedno, co se stane s těly po tom, co si odbyl svou odpornou zlodějinu, ale věděl, že krysy občas odvlečou celou mrtvolu otvorem, který vyhlodaly v rakvi.

Velikost krysích chodeb dělala Massonovi starosti. Pak tady taky byla ta skutečnost, že všechny rakve byly prokousány v čelech, nikdy ze strany nebo shora. Skoro to vypadalo, jako by krysy pracovaly pod velením nějakého velmi chytrého vůdce.

Teď stál u otevřeného hrobu a vyhazoval poslední hroudy vlhké země na hromadu vedle jámy. Pršelo. Padal pomalý, hustý a chladný déšť, který prýštil z nízkých černých mračen už celé týdny. Hřbitov se změnil v kluzké bahnisko plné žlutého lepkavého bahna, z něhož vyčnívaly ....... omývané náhrobky, podobné tiše stojícím skupinkám vojáků. Krysy, jak se zdálo, zalezly do svých chodeb a doupat; Masson už celé dny neviděl ani jednu. Jeho vyzáblá, neholená tvář však byla plná starostlivých vrásek, protože rakev, nad kterou teď stál, byla dřevěná.

Nebožtík byl pohřben už před několika dny, ale Masson se neodvážil vniknout do ní dřív. Jakýsi příbuzný mrtvého přicházel každý den pravidelně na hrob, a to i v hustém dešti. Jenže takhle pozdě už určitě nepřijde, ať je jeho lítost sebevětší, pomyslel si Masson a spokojeně se ušklíbl. Narovnal se a odložil lopatu.

Z pahorku, na kterém se prastarý hřbitov rozkládal, viděl světla Salemu, která nezřetelně prosvítala závojem deště. Vytáhl z kapsy baterku. Teď bude potřebovat světlo. Vzal si rýč, sklonil se a prohlížel úchyty na víku rakve.

Najednou ztuhnul. Pod nohama ucítil neklidný pohyby a skřípot, jakoby se v rakvi něco hýbalo. Massonem na okamžik projel záchvat neovladatelného strachu, který se vzápětí změnil v divoký vztek, když si uvědomil, co ten zvuk znamená. Krysy ho znovu předešly!

V záchvatu zuřivosti se Masson vrhl na víko rakve. Zarazil pod něj špičku rýče a zapáčil, až povolilo natolik, že pod něj mohl strčit prsty a dokončit dílo rukama.

Déšť dopadal na bílý saténový potah - rakev byla prázdná. Masson zahlédl jakýsi pohyb v hlavě rakve a obrátil baterku tím směrem.

Čelo rakve bylo prohryzáno a zel v něm velký otvor, který vedl do temnoty. Před Massonovýma očima v něm právě mizela černá bezvládná bota a on si uvědomil, že ho krysy předešly o pouhých pár minut. Padl na všechny čtyři a pokusil se jednu botu zachytit, jenže v tom okamžiku mu baterka vypadla z ruky, padla na dno rakve a zhasla. Bota mu vyklouzla ze sevření, zaslechl ostré, vzrušené zakvičení, ale to už znovu baterku nahmátl a vrhl její světlo přímo do temného ústí krysí chodby.

Tunel byl obrovský. Samozřejmě, když jím měly protáhnout mrtvolu... Massona na okamžik napadlo, jak veliké musí být krysy, které dokážou odtáhnout lidské tělo, ale pomyšlení na nabitý revolver, který měl v kapse, mu dodalo klidu a jistoty. Možná, že kdyby se jednalo o nějakou obyčejnou mrtvolu, byl by Masson krysám jejich kořist nechal a neodvážil by se do úzké chodby vlézt, ale připomněl si překrásné manžetové knoflíčky a jehlici do kravaty s očividně pravou perlou. Téměř nezaváhal, připnul si baterku k opasku a vlezl do chodby.

Byla dost těsná, ale postupoval poměrně slušným tempem. Kus před sebou viděl ve světle baterky podrážky bot, které se sunuly vlhkou hlínou na dně tunelu. Plazil se tak rychle, jak to jenom šlo, i když v některých místech jen stěží protáhl hubené tělo chodbou.

Vzduch v chodbě byl prosycen odporným pachem mrtvoly v rozkladu. Masson se rozhodl, že se vrátí, jestli tělo do minuty nedostihne. Vztekem potlačený strach se začal pomalu vracet, hlodal mu v hlavě jako červ, ale chamtivost ho poháněla dál. Plazil se kupředu, několikrát minul ústí vedlejších tunelů. Stěny chodby byly vlhké a kluzké a dvakrát za ním spadl kus země. Když se to stalo podruhé, zastavil se a pracně zkroutil krk, aby se podíval za sebe. Neviděl nic, nakonec stáhl baterku z opasku a obrátil ji.

V chodbě za ním leželo několik obrovských hrud země a Masson si teprve teď uvědomil, v jak nebezpečném postavení se ve skutečnosti nachází. Když si představil, že by se chodba za ním mohla zřítit, srdce se mu rychleji rozbušilo a rozhodl se, že pronásledování nechá, i když mrtvolu i krysy, které ji táhly, už skoro dohonil. Jenže ve spěchu přehlédl jednu věc - tunel byl tak úzký, že se v něm nedokázal otočit.

Na okamžik ho zachvátila panika, ale pak si vzpomněl na boční tunel, který právě minul a začal se pomalu vracet pozpátku chodbou, dokud na něj nenarazil. Zasunul do něj nohy natolik, aby se přední částí těla dokázal v hlavní chodbě otočit. Pak spěšně vyrazil nazpět cestou, kterou přišel, i když kolena měl celá otlačená a odřená o kameny.

Najednou mu nohou vystřelila strašlivá bolest. Cítil, jak se mu do masa noří ostré zuby a divoce vykopl. Ozvalo se vzteklé zapištění a tlumený dusot mnoha malých nohou. Masson bleskl svítilnou za sebe a zhrozeně se nadechl, když zahlédl tucet obrovských krys, které ho upřeně pozorovaly a jejichž oči se ve světle baterky nenávistně leskly. Byly to obrovské, beztvaré věci, velké jako kočky a za nimi zachytil Masson jakýsi temný tvar, který se před světlem stáhl a zmizel kdesi ve stínu. Při pomyšlení na velikost té věci se Masson otřásl.

Světlo je chvilku udrželo v patřičné vzdálenosti, ale pak se zase začaly pomalu posouvat kupředu a ve svitu baterky se oranžově zaleskly jejich dlátovité zuby. Massonovi se po krátké námaze podařilo vytáhnout z kapsy revolver a pečlivě zamířit. Byla to velmi nepohodlná poloha, protože musel obě nohy přitisknout k bočním stěnám tunelu tak, aby si ani do jedné z nich neposlal kulku.

Hřmící ozvěna výstřelu ho na chvíli téměř ohlušila a mrak kouře ho vydráždil ke kašli. Když se mu vrátil sluch a dým se rozptýlil, zjistil, že krysy jsou pryč. Zastrčil pracně revolver nazpět a rychle se vydal dál, jenže vzápětí uslyšel pískot a dupot a měl je opět v patách.

Lezly mu po nohou, hryzaly ho a nepříčetně kvičely, takže Masson znovu v hrůze vykřikl a sáhl po revolveru. Vystřelil bez míření a jen díky štěstí si neprostřelil vlastní nohu. Tentokrát už krysy neustoupily tak daleko jako poprvé a Masson se plazil úzkou chodbou tak rychle, jak to jen dokázal, připravený vystřelit při sebemenší známce dalšího útoku.

Ozval se dupot nohou a Masson vrhl kužel světla za sebe. Obrovská šedivá krysa zastavila a upřeně ho pozorovala. Dlouhé rozcuchané vousy se jí zachvívaly a odporný holý ocas se pomalu pohyboval sem a tam. Masson vykřikl a krysa o kousek ustoupila.

Plazil se dál, až nakonec zastavil u černého tunelu, který se mu otvíral vedle pravého lokte, protože v chodbě před sebou uviděl na vlhké zemi jakousi beztvarou hmotu. Zprvu si myslel, že je to hromada jílu, který se odloupl ze stropu chodby, ale pak poznal, že je to lidské tělo.

Byla to hnědá a seschlá mumie a Masson si se strašlivým šokem uvědomil, že se pohybuje.

Plazila se k němu a v bledém světle baterky viděl, jak se k jeho obličeji blíží svrasklá tvář podobná děsivému chrliči. Byla to kůží sotva potažená lebka dávno mrtvého člověka, obličej bez výrazu, mrtvola poháněná ďábelským, nepřirozeným životem. Vypoulené skelné oči prozrazovaly, že je ta věc slepá. Plazila se pomalu k Massonovi a z popraskaných rtů, sešklebených ve výrazu neukojitelného hlasu, se jí vydral tichý plačtivý sten. Massona zaplavil nepřekonatelný strach a hnus a na okamžik nebyl s to se pohnout.

Těsně před tím, než se ho ta odporná hrůza dotkla, se však vzpamatoval a vrhl se do chodby vpravo. Za patami slyšel škrabavé zvuky, věc znovu zasténala a pustila se za ním. Masson se ohlédl přes rameno, zděšeně vykřikl a bezhlavě se vrhl vpřed úzkou chodbou. Plazil se a bez ohledu na to, že mu ostré kameny rozdíraly kolena a ruce, nemyslel na nic jiného než jak se dostat kupředu. Do očí mu padal prach, ale neodvažoval se ani na okamžik zastavit. Plazil se dál, lapal po dechu, klel a chvílemi se hystericky modlil.

Pak se na něj s vítězoslavným kvikotem vrhly krysy a oči jim hořely zuřivostí. Masson jejich strašlivým zubům málem podlehl, než se mu je podařilo zahnat. Tunel se zúžil a on v záchvatu hrůzy kopal, řval a střílel, dokud úderník revolveru nezačal dopadat na prázdné nábojnice. Ale přece jen se mu je podařilo odrazit.

Pak musel podlézt velký kámen, vyčnívající ze stropu, který mu krutě odřel záda. Když se pod ním konečně protáhl, měl dojem, že se balvan poněkud pohnul a v Massonově napůl šílené mysli se zrodil nápad. Kdyby se mu podařilo kámen vylomit ze stropu a zablokovat tak chodbu!

Země byla namoklá, provlhlá z dlouhotrvajících dešťů a Masson se v chodbě napůl zvedl a začal horečnatě odhrabávat zem kolem kamene. Krysy se blížily. Viděl, jak se jim ve světle baterky lesknou oči. Znásobil své úsilí a hrabal jako šílený. Kámen povoloval. Opřel se o něj a začal s ním kývat sem a tam.

Pak se začala chodbou přibližovat krysa - tatáž příšera, kterou už zahlédl v hlavní chodbě. S vyceněnými řezáky se pomalu plížila kupředu, šedá, pokrytá skvrnami podobnými malomocenství, nepředstavitelně odporná a jí v patách se trhavě pohybovala slepá sténající mrtvola. Masson vložil všechnu svou sílu do posledního pokusu a doslova se na balvan pověsil. Cítil, jak těžká hmota povoluje, klouže dolů a sám se vrhl tunelem kupředu.

Kámen se těsně za ním zřítil a Masson zaslechl děsivé zaječení zvířete v agónii. Na nohy se mu sesypala zem, jeho chodidla zavalila strašlivá tíha a jen s hrozným úsilím se mu je podařilo osvobodit. Tunel se bortil!

Masson, vzlykající nekontrolovatelným strachem, se vrhl kupředu a za ním se sypala vlhká hlína. Tunel se zúžil, až nakonec téměř nebyl schopen používat ruce a nohy. Plazil se však dál, kroutil se jako úhoř a najednou ucítil pod prsty hladký satén a hlavou narazil na něco, co mu bránilo v další cestě. Pohnul nohama a s úlevou si uvědomil, že jsou volné. Ležel na břiše, a když se pokusil zvednout hlavu, zjistil, že strop má jen několik centimetrů nad zády. Zmocnila se ho panika.

Když mu hlavní tunel přehradila živá mumie, vrhl se do postranního tunelu, do tunelu, který byl slepý. Byl v rakvi. V prázdné rakvi, kam se vplazil otvorem, který v jejím čele prohlodaly krysy!

Pokusil se obrátit na záda a zjistil, že to nejde. Víko rakve mu to nedovolovalo. Pak se vzepřel a ze všech sil do víka zatlačil. Nepovolilo ani o kousek a i kdyby se mu podařilo osvobodit se z rakve, jak by prorazil skoro dva metry tvrdě udusané hlíny?

Uvědomil si, že těžce lapá po dechu. V úzkém prostoru to strašlivě páchlo a bylo tam nesnesitelné horko. V záchvatu hrůzy rval saténové výplně, trhal je nehty, až byly doslova na cáry. Podnikl marný pokud odstrkat nohama v tunelu zem, která mu bránila v ústupu. Kdyby se tak mohl v rakvi obrátit, mohl by si prohrabat cestu na vzduch... vzduch...

Hrudí mu projela svíravá bolest a zabušila mu v očích. Měl pocit, že mu opuchá hlava, že se zvětšuje a zvětšuje a pak najednou zaslechl vzrušené krysí pištění. Začal nepříčetně řvát, ale nedokázal ho přehlušit. Chvíli se ve svém úzkém vězení křečovitě zmítal, ale pak zůstal tiše ležet a lapal po dechu. Víčka mu zapadla, zčernalý jazyk vyhřezl z úst a poslední, co mu znělo v uších, než se propadl do temnoty smrti, bylo šílené kvičení krys.