Andrzej Sapkowski - Menší zlo

I.

Jako obyčejně si ho nejdříve všimly kočky a děti. Mourovatý kocour, podřimující na sluncem prohřáté hranici dříví, se otřepal, zvedl kulatou hlavu, sklopil uši, zaprskal a zmizel v kopřivách. Tříletý syn rybáře Trigliho Dragomir, který na prahu chalupy dělal co mohl, aby si ještě víc umazal umazanou košilku, se rozplakal, uslzené oči upřené na kolem projíždějícího jezdce. Zaklínač se nesnažil předjet žebřiňák se senem, jenž ucpal uličku. Jel pomalu. Za ním klopýtal s nataženým krkem naložený osel a neustále napínal oprať uvázanou k hrušce sedla. Kromě běžných vaků nesl ušák na hřbetě ještě těžký, do houně zabalený balík. Šedobílý oslí bok byl ušpiněn černými šmouhami zaschlé krve. Žebřiňák konečně odbočil do vedlejší uličky vedoucí k sýpkám a k přístavu. Bylo z ní cítit brízu, dehet a dobytčí moč. Geralt pobídl koně. Nevšímal si tlumeného vyjeknutí prodavačky zeleniny, když zahlédla kostnatý pařát s velkými drápy visící zpod houně a houpající se v rytmu oslích kroků. Neohlédl se ani na zvětšující se hlouček lidí, který jej následoval v očekávání vzrušujícího zážitku. Před fojtstvím bylo jako vždy plno vozů. Geralt seskočil ze sedla, poopravil si meč na zádech a přehodil nohu přes dřevěné zábradlí. Houf zvědavců utvořil půlkruh kolem osla.

Fojtovo hulákání bylo slyšet až ven: "Nejde to, povídám! Nejde, mor aby tě... Nerozumíš lidské řeči, pitomče?"

Geralt vstoupil dovnitř. Před malým, otylým a nyní hněvem zrudlým fojtem stál vesničan, jenž držel za krk zmítající se husu.

"Co... U všech bohů! To jsi ty, Geralte? Nešálí mě zrak?"

A znovu se obořil na sedláka: "Kliď se s tím, burane! Ohluchls?"

"Pravili", koktal vesničan, pošilhávaje po nešťastné huse, "že pánu velkomožnému třeba cos dáti, ináč..."

"Kdo to řekl?" zařval fojt. "Kdo? Já že beru úplatky? Nedovolím, říkám! A ven!"

"Buď vítán, Geralte."

"Buď zdráv, Caldemeyne."

Fojt podal zaklínači ruku, druhou ho plácl po rameni.

"Nebyls tu už dobré dva roky, Geralte, není-liž pravda? Ty se taky nikde dlouho neohřeješ. Odkudpak jdeš? Ech, k ďasu, co na tom záleží, odkud kráčíš. Hej, podejte sem někdo pivo. Posaď se, Geralte, posaď. Máme tu zmatek, zítra je jarmark. Co nového, vyprávěj."

"Později. Nejdřív pojď se mnou."

Dav lidí venku se rozrostl asi dvojnásobně, volný prostor kolem osla se však nezmenšil. Geralt rozbalil houni. Čumilové zahučeli a ucouvli.

Caldemeyn otevřel ústa: "U všech bohů, Geralte! Co je to?"

"Kikimora. Není na ni vypsána nějaká odměna, fojte?"

Caldemeyn přešlápl, oči upřené na seschlou černou kůží potaženou pavoukovitou postavu, na její skelné oči se svislými zřítelnicemi a jehlovitá zubiska ve zkrvavené tlamě.

"Kde... Odkud to..."

"Pod náspem asi tak čtyři míle před městečkem. V mokřinách. Museli tam mizet lidé, Caldemeyne, děti."

"Pravda, to souhlasí. Ale nikdo... Kdo by si pomyslel... Hej, lidičky, běžte si po své práci! To není žádný tyjátr! Zakryj to, Geralte. Slétají se na to mouchy."

Ve světnici pak fojt beze slova uchopil holbu piva a vyprázdnil ji až do dna. Zhluboka si povzdechl a potáhl nosem.

"Žádná odměna vypsána není", řekl zarmouceně. "Nikoho ani nenapadlo, že by v těch slatinách mohlo číhat cosi takového. Pravda, pár lidí v těch končinách zmizelo, ale... Po tom náspu se pouštěl jen málokdo. Kde ses tam vzal ty? Pročpak jsi nejel po hlavní cestě?

"Caldemeyne, na hlavních cestách práci nenajdu."

"To jsem si neuvědomil", řekl fojt, když zadržel říhnutí. "A takový tu byl klid. I šotci chcali ženským do mlíka jen sem tam. A bác ho, rovnou pod nosem jakási kočkomůra. Asi ti budu moci akorát poděkovat. Zaplatit ne. Nemám z čeho."

"Škoda. Hodily by se mi nějaké peníze, abych přečkal zimu."

Zaklínač si lokl ze džbánu a otřel pěnu ze rtů.

"Jedu do Yspadenu, jenže nevím jestli to stihnu, dokud sníh nezavěje cesty. Mohu zůstat trčet v nějaké díře u Lutonské cesty. Jak dlouho pobudeš v Blavikenu?"

"Jen krátce. Nemám moc času. Blíží se zima."

"Kdepak se ubytuješ? Zvu tě k sobě, mám volné podkroví. Proč by ses nechával odírat těmi zloději krčmářskými? Popovídáme si, povyprávíš, co ve světě nového."

"Rád. Jenže co tvoje Libuše? Posledně bylo znát, že ke mně žádnou náklonností neplane."

"V mém domě ženské kušují. Ale, mezi námi, už před ní nedělej to, co tenkrát u večeře."

"Jde ti o to, že jsem hodil vidličkou po potkanovi?"

"Ne. Jde o to, žes ho trefil, i když byla tma."

"Myslel jsem, že to bude zábavné."

"Taky že bylo, nedělej to ale před Libuší. Poslyš, a ta... jak se to... kiki..."

"Kikimora."

"Potřebuješ ji k něčemu?"

"A k čemu? Když za ni nejsou peníze, můžeš ji nechat hodit na hnůj."

"To není špatný nápad. Hej, Mrňousi, Borgu, Noskamínku! Kde jste kdo?"

Do místnosti vstoupil biřic se sudlicí přes rameno. Hlučně zavadil ostřím o zárubeň.

"Noskamínku", řekl Caldemeyn. "Vezmi si někoho ku pomoci, seber před chalupou osla, odveď ho za chlívek a tu hnusotu, co přinesl na hřbetě, utop v močůvce. Rozuměls?"

"Rozkaz! Ale... Pane fojt..."

"Copak je?"

"Než tu obludu utopíme..."

"Nu?"

"Mohli bychom to ukázat mistru Irionovi. Třeba se mu to bude k něčemu hodit."

Caldemeyn se plácl dlaní do čela: "Nejsi úplný tupec, Noskamínku. Geralte, třeba ti náš čaroděj za tu zdechlinu něco dá. Rybáři mu nosí všelijaké podivnosti, co jim v sítích uváznou, nejrůznější divnoryby, osminožky, klabarty či kerguleny. Leckdo si na tom přivydělal. Pojď, projdeme se k věži."

"Zmohli jste se na čaroděje? Nastálo či jen přechodně?"

"Nastálo. Mistr Irion bydlí v Blavikenu už celý rok. Mocný mág, Geralte. Už na pohled."

"Nezdá se mi, že by mocný mág dal něco za kikimoru", zapochyboval Geralt. "Pokud vím, nehodí se k výrobě žádného elixíru. Ten váš Irion se mi určitě jenom vysměje. My, zaklínači, se s čaroději zrovna dvakrát v lásce nemáme."

"Nikdy jsem neslyšel, že by se mistr Irion někomu vysmál. Jestli zaplatí, to nevím, ale za pokus nic nedáš. V bažinách může být takových kikimor více, co pak? Ať si čaroděj tu nestvůru prohlédne a na močály pak popřípadě vrhne nějaké čáry či co."

Zaklínač se na okamžik zamyslel: "Vyhráls, Caldemeyne. Nu což, riskneme setkání s mistrem Irionem. Jdeme?"

"Jdeme. Noskamínku, odežeň ta děcka a vem ušáka za oprať. Kde mám čepici?"

II.

Věž z hladce otesaných žulových kvádrů věnčilo zubaté cimbuří. Vyhlížela impozantně, jak se tak tyčila nad střechami domů s prohnutými krovy a popraskanými taškami.

"Opravil si obydlí, jak vidím", poznamenal Geralt. "Kouzly nebo vás nahnal do práce?"

"Převážně kouzly."

"Jaký je ten váš Irion?"

"Slušný. Pomáhá lidem. Jenže je to samotář a bručoun. Z té věže skoro nevychází."

Na dveřích ozdobených světlým dřevem intarzovanou růžicí viselo obrovské klepadlo ve tvaru rybí hlavy s vypoulenýma očima, držící v zubaté tlamě mosazný kruh.

Caldemeyn byl, jak vidno, obeznámen s jeho užitím, neboť přistoupil, odkašlal si a přednesl: "Zdraví fojt Caldemeyn se záležitostí k mistru Irionovi. Spolu s ním zdraví zaklínač Geralt z Rivie, taktéž se záležitostí."

Delší dobu se nedělo nic, až pak rybí hlava otevřela tlamu a vydechla obláček páry: "Mistr Irion nepřijímá. Odejděte v pokoji, dobří lidé."

Caldemeyn přešlápl na místě a pohlédl na Geralta. Zaklínač pokrčil rameny. Noskamínek se vážně a soustředěně dloubal v nose.

"Mistr Irion nepřijímá", zopakovalo klepadlo. "Odejděte, dobří..."

"Nejsem dobrý člověk", přerušil je Geralt hlasitě. "Jsem zaklínač. Zde na oslu je kikimora, kterou jsem zabil poblíž městečka. Povinností každého čaroděje residenta je dbát o bezpečí kraje. Mistr Irion mě nemusí poctít rozmluvou ani mě nemusí přijmout, nepřeje-li si to. Ale kikimoru nechť si prohlédne a vyvodí z toho důsledky. Noskamínku, odvaž kikimoru a hoď ji sem, ke dveřím. "

"Geralte", zašeptal fojt, "ty odjedeš, ale já tu budu muset..."

"Jdeme, Caldemeyne. Noskamínku, vyndej prst z nosu a udělej, co jsem řekl."

"Okamžik", promluvilo klepadlo úplně jiným hlasem. "Jsi to opravdu ty, Geralte?"

Zaklínač potichu zaklel.

"Dochází mi trpělivost. Ano, jsem to opravdu já. A co z toho, že jsem to já?"

"Přistup ke dveřím", řekla hlava, vypouštějíc obláčky páry. "Sám. Pustím tě dovnitř."

"A co s kikimorou?"

"Sper ji ďas. Chci si s tebou promluvit, Geralte. Pouze s tebou. Promiň, fojte."

"Nic se nestalo, mistře Irione", mávl Caldemeyn rukou. "Hodně štěstí, Geralte. Uvidíme se později. Noskamínku! Tu potvoru přece jen hoď do hnojiště."

"Rozkaz."

Zaklínač se přiblížil k intarzovaným dveřím, ty se otevřely, jen maličko, tak, aby se jimi mohl protáhnout, vzápětí se zabouchly a nechaly ho v naprosté tmě.

"Hej!" zvolal s neskrývaným hněvem.

"Už to bude", odpověděl mu podezřele známý hlas.

Bylo to tak nečekané, že se zaklínač zapotácel a natáhl ruku ve snaze najít oporu. Nenašel. Sad kvetl bíle a růžově, voněl deštěm. Oblohu protínal pestrobarevný oblouk duhy, spojující koruny stromů se vzdáleným, namodralým horským hřebenem. Prostý malý domek uprostřed sadu tonul v ibišcích. Geralt pohlédl pod nohy a zjistil, že stojí po kolena v mateřídoušce. Tak pojď, Geralte, ozval se hlas. Čekám tě před domem. Vešel mezi stromy pohádkového sadu. Zleva postřehl nějaký pohyb. Podíval se tam. Kolem křovin kráčela světlovlasá, úplně nahá dívka, v rukou plný košík jablek. Zaklínač si slíbil ničemu se nedivit. Konečně.

"Vítám tě, zaklínači."

"Stregobor", podivil se Geralt.

Zaklínač už v životě poznal zloděje vyhlížející jako městští radní, radní působící dojmem zákeřných vyvrhelů, rajdy důstojné jako královny, královny připomínající stelné krávy a krále vypadající jako zloději. Ale Stregobor vypadal přesně tak, jak má podle všech pravidel a představ vypadat čaroděj. Byl vysoký, hubený, přihrbený, měl husté a rozcuchané šedé obočí a dlouhý, křivý nos. Navíc nosil plandavý černý háv s neuvěřitelně širokými rukávy a v ruce vždy třímal dlouhou hůl s křišťálovou hlavicí. Žádný z čarodějů, které Geralt znal, nevypadal jako Stregobor. A co na tom bylo nejpodivnější - Stregobor skutečně čarodějem byl. Na verandě obrostlé ibišky se oba posadili do křesel z vrbového proutí ke stolu s deskou z bílého mramoru. Nahá plavovláska s košíkem jablek se k nim přiblížila, usmála se, prošla kolem a pohupujíc boky, zamířila opět do sadu.

"Tohle je také iluze?" otázal se Geralt s pohledem upřeným na pohybující se křivky.

"Také. Jako ostatně všechno tady. Jenže tohle, můj milý, je iluze prvotřídní. Květiny voní, jablka můžeš jíst, včela tě může bodnout a ji, ukázal čaroděj prstem na plavovlásku, můžeš..."

"Snad později."

" Správně. Copak tady děláš, Geralte? Pořád ještě za peníze vybíjíš představitele vymírajících druhů? Kolikpak jsi dostal za kikimoru? Nejspíš nic, jinak bys nepřišel sem. Když si představím, že jsou lidé nevěřící v osud. Ledaže bys o mně věděl. Věděls?"

"Nevěděl. Blaviken je poslední místo, kde bych tě čekal. Neklame-li mne paměť, žil jsi dřív v podobné věži v Koviru."

"Od těch dob se toho, Geralte, strašně moc změnilo."

"Třeba tvoje jméno. Teď prý jsi mistr Irion."

"Tak se jmenoval stavitel této věže, jenž zemřel před dvěma sty lety. Řekl jsem si, že když obsazuji jeho sídlo, měl bych jej nějak uctít. Dělám tu residenta. Většina obyvatel se živí na moři a můj obor, jak jistě víš, je počasí. Někdy bouři utiším, jindy vyvolám, někdy zas západním větrem přiženu blíže k pobřeží hejna makrel a sledu. Dá se tu žít. Tedy", dodal zachmuřeně, "dalo by se tu žít."

"Proč dalo by se? Proč sis změnil jméno?"

"Osud má mnoho tváří. Ten můj je navenek půvabný, leč zevnitř odpudivý. Natáhl po mně své drápy..."

"Vůbec ses nezměnil, Stregobore", ušklíbl se Geralt. "Žvaníš a děláš při tom moudré a důležité grimasy. Nemůžeš mluvit normálně?"

"Mohu", povzdechl černokněžník. "Učiní-li tě to šťastnějším, mohu. Došel jsem až sem, skrývaje se a prchaje před zrůdnou bytostí, jež mě chce zavraždit. Útěk ale nebyl k ničemu, dostihla mě. S největší pravděpodobností se mě pokusí zabít zítra, nejpozději pozítří."

"Aha", poznamenal zaklínač nevzrušeně," teď už chápu."

"Jak se zdá, hrozba mé smrti na tebe příliš velký dojem neudělala."

"Takový už je svět, Stregobore", odtušil Geralt. "Na cestách toho člověk hodně vidí. Dva sedláci se chystají zabít pro mez v poli, které den nato zničí koně družin dvou pánů, jenž se chtějí navzájem povraždit. Na stromech kolem cest se houpají oběšenci, zbojníci po lesích podřezávají hrdla kupcům. Ve městech zase končí zavraždění ve stokách. V palácích se bodají dýkami a na hostinách co chvíli někdo padne pod stůl s obličejem promodralým od jedu. Zvykl jsem si. Proč by mne tedy měla vzrušovat nějaká smrt, navíc hrozící tobě?"

"Navíc hrozící mně", zopakoval Stregobor velmi znechuceně. "A já tě měl za přítele. Počítal jsem s tvou pomocí."

"K našemu poslednímu setkání", řekl Geralt," došlo u dvora krále Idiho v Koviru. Přišel jsem si pro odměnu za zabití amfisbainy, která sužovala okolní kraj. Tehdy jste mě ty a tvůj konfrater Zazdrost střídavě nazývali nemyslícím strojem na zabíjení a, neklame-li mě paměť, mrchožroutem. Takže mi kvůli vám Idi nejen nezaplatil, ale dal mi pouhých dvanáct hodin na opuštění Koviru. A protože měl pokažené přesýpací hodiny, stihl jsem to jen tak tak. A teď říkáš, že počítáš s mou pomocí. Říkáš, že tě pronásleduje příšera. Čeho se bojíš, Stregobore? Až tě dopadne, řekni jí, že ty máš příšery rád, že je chráníš a dbáš o to, aby jim žádný zaklínač mrchožrout nerušil klidný spánek. Jestli tě pak roztrhá a sežere, projeví se zajisté jako velká nevděčnice. "

Čaroděj mlčel, jen sklopil oči.

Geralt se zasmál: "Nenadýmej se jako žába, kouzelníku. Povídej, co ti hrozí. Uvidíme, co se dá dělat."

"Slyšels, Geralte, o Prokletí Černého slunce?"

"Jak by ne. Spíše to ale znám jako Mánii pomateného Eltibalda. Tak se jmenoval mág, který celé to šílenství rozpoutal. V jeho důsledku bylo povražděno nebo uvězněno ve věžích několik desítek dívek ze vznešených rodů, dokonce i královských. Údajně měly být posedlé démony, prokleté, zneuctěné Černým sluncem, jak jste ve svém nadutém žargonu označili prachobyčejné zatmění."

"Eltibald vůbec nebyl pomatený, rozluštil nápisy na daukaských menhirech, na náhrobních deskách wožgorských pohřebišť, prozkoumal bobolacké zkazky a legendy. Všechny prameny hovořily o zatmění tak, že nebyl důvod k sebemenším pochybám. Černé slunce mělo zvěstovat brzký návrat Lilith, uctívané dosud na Východě pod jménem Niya, a záhubu lidské rasy. Cestu jí mělo připravit šedesát panen se zlatými korunami, jež krví naplní koryta řek."

"Blábol", konstatoval zaklínač. "A navíc se ani nerýmuje. Každé pořádné proroctví musí být ve verších. Stregobore, všichni přece vědí, oč tenkrát v Radě čarodějů šlo. Využili jste blekotání šílence k posílení vlastní moci. Aby jste rozbili spojenectví, zničili koalice, nadělali zmatky v dynastiích, zkrátka, abyste silněji potáhli za nitky připevněné ke korunovaným loutkám. A ty mi tu vykládáš o proroctví, za které by se styděl i dryáčník z jarmarku."

"K Eltibaldově teorii je možno mít výhrady, k interpretaci proroctví také. Jenže skutečnost, že mezi dívkami narozenými krátce po zatmění vznikly hrozné mutace, je nepopiratelná. Co se tady nedá popřít? Já slyšel úplně něco jiného. Zúčastnil jsem se pitvy jedné z nich, vysvětloval čaroděj. To, Geralte, co našli jsme v lebce místo míchy, se nedá popsat. Nějaká červená houba. Vnitřní orgány promíchané, některé úplně chyběly. Všechno pokryté jakýmisi pohyblivými řasinkami, šedorůžovými střapci. Srdce se šesti komorami. Dvě sice prakticky atrofované, ale přesto. Co ty na to?"

"Viděl jsem lidi s orlími spáry namísto rukou, lidi s vlčími tesáky, lidi s klouby navíc, s přebytečnými orgány, přebytečnými smysly. Všechno to byly výsledky toho, jak se babráte v magii, Stregobore."

"Říkáš, že jsi viděl nejrůznější mutace", zvedl čaroděj hlavu. "Kolik z nich jsi zabil pro peníze, jak káže tvé zaklínačské řemeslo? Co?"

"Je možné mít vlčí tesáky a jen je v hospodě cenit na holky. Ale je možné mít též vlčí povahu a přepadávat děti."

"A to je právě případ těch děvčátek narozených po zatmění. Byl u nich zjištěn přímo nevyzpytatelný sklon ke krutosti, agresivita, prudké výbuchy zuřivosti a navíc obrovská smyslnost."

"Něco z toho se najde takřka u každé ženské", zapochyboval Geralt. "Co mi to tu namlouváš, Stregobore? Ptáš se, kolik jsem zabil mutantů, proč tě taky nezajímá, kolik jsem jich odčaroval, sňal z nich kletbu? Já, vámi pohrdaný zaklínač. A co jste udělali vy, všemocní černokněžníci?"

"Byla použita vyšší magie. Pokoušeli jsme se o to my i knězi v mnoha svatyních. Všechny pokusy však skončily smrtí děvčat."

"To je špatné vysvědčení pro vás, ne pro ta děvčata. Takže už máme první oběti. Doufám, že byly pitvány jen ony..."

"Nejen ony. Nekoukej tak na mě, dobře víš, že byly i jiné oběti. Zpočátku bylo rozhodnuto odstranit všechny. Několik jsme jich zlikvidovali... Skoro dvacet. Všechny byly pitvány, u jedné byla provedena vivisekce... "

"A to, zkurvysyni, chcete pranýřovat zaklínače? Ech, Stregobore, přijde den, kdy lidé přijdou k rozumu a dostanou se vám na kobylku."

"Pochybuji, že by to bylo brzy", odsekl čaroděj kysele." Nezapomínej, že jsme pracovali v zájmu lidstva. Mutantky by utopily celé země v krvi."

"To tvrdíte vy, čarodějníci s nosem nahoru a svým nimbem neomylnosti. Když už o tom mluvíme, nebudeš mi snad tvrdit, že jste se při vašem honu na mutantky ani jednou nespletli."

"Ať je po tvém", připustil Stregobor po delší odmlce. "Budu upřímný, ačkoliv bych ve vlastním zájmu asi být neměl. Spletli jsme se - a ne jednou. Jejich selekce byla nesmírně obtížná. Také proto jsme je přestali... odstraňovat. Už jsme je jen izolovali."

"Ty vaše proslulé věže!" prskl zaklínač.

"Naše věže. Jenže to byla další chyba. Podcenili jsme je, hodně jich uteklo. Mezi princátky, hlavně těmi mladšími, kteří neměli nic na práci a nic, co by mohli ztratit, se rozšířila jakási bláznivá móda osvobozovat uvězněné krasotinky. Většina z nich si při tom naštěstí zlomila vaz."

"Pokud vím, princezny ve věžích rychle umíraly. Říká se, že se to neobešlo bez vaší pomoci."

"To je lež! Ve skutečnosti záhy upadaly do apatie, odmítaly jídlo... Je zajímavé, že krátce před smrtí získávaly dar jasnovidectví. Další důkaz mutace."

"Čím víc těch důkazů snášíš, tím méně jsou přesvědčivé. Máš jich ještě víc?"

"Jistě. Silvena, paní na Naroku, k níž jsme se nikdy nedokázali ani přiblížit, protože vládu přejala moc brzy. Teď se v její zemi dějí hrozné věci. Fialka, dcera Ewermirova, prchla z věže na šňůře spletené z vrkočů a dnes utlačuje Severní Velhad. Berniku z Talgaru osvobodil poblázněný princ. Teď sedí oslepený v díře a nejběžnějším prvkem talgarské krajiny je šibenice. A jsou i další příklady."

"Samozřejmě", souhlasil ochotně zaklínač. "Například v Jamurlaku panuje stařeček Abrad, sužuje ho skrofulóza, nemá už ani jeden zub, narodil se asi sto let před zatměním slunce a nedokáže usnout, dokud v jeho přítomnosti někoho neumučí. Vyvraždil veškeré příbuzenstvo a vylidnil polovinu země v, jak jsi to nazval, nevyzpytatelných záchvatech zuřivosti. Jsou zde i příznaky nadměrné smyslnosti, v mládí se mu prý dokonce říkalo Abrad Přeřízděvku. Ach, Stregobore, bylo by to krásné, kdyby se krutost vládců dala vysvětlit mutací anebo kletbou."

"Poslouchej mne, Geralte..."

"Ani mě nenapadne. Nepřesvědčíš mě. Především ne o tom, že Eltibald nebyl šílený zločinec. Ale pověz mi o nestvůře, která tě pronásleduje. Po úvodu, který jsi mi přednesl, si buď vědom toho, že se mi tvoje historie vůbec nelíbí. Vyslechnu tě ale až do konce."

"Nebudeš mě přerušovat jízlivými poznámkami?"

"To ti slíbit nemohu."

"Co se dá dělat", vsunul si Stregobor ruce do širokých rukávů svého roucha. "O to déle to bude trvat. Takže, tento příběh začíná v Creydenu, malém knížectví na Severu. Manželkou creydenského knížete Fredefalka byla Aridea, moudrá a vzdělaná žena. Z jejího rodu pocházelo několik vynikajících adeptů kouzelnického umění, a tak nejspíše dědictvím získala vzácný a mocný artefakt - Zrcadlo Nehaleni. Jak jistě víš, Zrcadla Nehaleni slouží hlavně prorokům a věštkyním, protože bezchybně, byť poněkud svéhlavě, předpovídají budoucnost. Aridea se na Zrcadlo obracela poměrně často... "

"S tou nejběžnější otázkou, že?" přerušil ho Geralt. Kdo je na světě nejkrásnější? Pokud vím, Zrcadla Nehaleni se dělí na neupřímná a rozbitá."

"Mýlíš se, Arideu více zajímal osud státu. A na její otázku Zrcadlo předpovědělo hrůznou smrt jí samé a obrovskému množství lidí z ruky či vinou Fredefalkovy dcery z prvního manželství. Aridea se postarala, aby se tato zpráva dostala k Radě a Rada do Creydenu vyslala mne. Snad nemusím dodávat, že se Fredefalkova dcera narodila krátce po zatmění. Chvíli jsem malou diskrétně pozoroval. Za tu dobu stačila umučit kanárka a dvě štěňata. Navíc služebné vypíchla oko držadlem hřebenu. Provedl jsem pomocí zaklínadel několik testů a většina potvrdila, že děvče je mutant. Zašel jsem s tím za Arideou, protože Fredefalk se v dcerce viděl. Aridea, jak už jsem řekl, nebyla hloupá..."

"To věřím", přerušil ho Geralt. "A určitě pastorkyni dvakrát nemilovala. Jistě by byla radši, kdyby trůn zdědily její vlastní děti. Pokračování si mohu domyslet sám. Že se tam tenkrát neobjevil někdo, kdo by jí zakroutil krkem. A tobě při té příležitosti také."

Stregobor si povzdechl a zvedl oči k nebesům, na nichž se neustále nádherně, pestrobarevně skvěla duha.

"Já jsem byl pro to, abychom dívku izolovali, ale kněžna rozhodla jinak. Poslala malou do lesa s podplaceným vrahem, lovčím. Později jsme ho našli v křoví. Neměl na sobě kalhoty, takže nebylo těžké přijít na to, co se přihodilo. Vrazila mu jehlici brože do mozku. Uchem. Bezpochyby ve chvíli, kdy byl zrovna zaujat něčím jiným."

"Jestli si myslíš, že ho polituji", zabručel Geralt, "tak se moc pleteš."

"Začali jsme ji hledat", pokračoval Stregobor, "ale po dívence se slehla zem. Já musel Creyden urychleně opustit, protože Fredefalk začal mít nějaké podezření. Teprve po čtyřech letech jsem od Aridey dostal zprávu. Našla ji. Žila v Mahakamu se sedmi gnómy, které přesvědčila, že je pohodlnější olupovat kupce na cestách než si zaprášit plíce v dole. Vysloužila si přezdívku Strakuše, protože svými zvyky připomínala ťuhýka, co se mu říká strakoš: podobně jako ten pták napichuje svou kořist na trny keřů, nechávala ona své zajatce s oblibou narážet na kůl. Aridea na ni několikrát najala zabijáky, žádný z nich se ale nevrátil. Pak už o dobrovolníky začala být nouze. Malá se stala dost slavná. Mečem se naučila zacházet tak, že se jí mohl postavit málokterý chlap. Aridea mne pozvala, takže jsem Creyden tajně navštívil, ale pouze proto, abych se dověděl, že kněžnu někdo otrávil. Dle všeobecného mínění to prý byla Fredefalkova práce. Kníže si totiž vyhlédl mladší a jadrnější mesalianci. Já jsem však přesvědčen, že to udělala Renfri."

"Renfri?"

"Tak se jmenuje. Tvrdím, že Arideu otrávila ona. Kníže Fredefalk krátce nato zahynul při podezřelé nehodě na lovu a nejstarší Aridein syn zmizel beze stopy. Tohle byla také zásluha té maličké. Říkám maličké, i když jí v té době bylo už sedmnáct. A byla náležitě vyvinutá."

Čaroděj se odmlčel a pak pokračoval: "Tehdy už byla se svými gnómy postrachem celého Mahakamu. Jenže se jednoho dne o něco pohádali, nevím oč to bylo, snad o podíl na lupu či o pořadí v její posteli, a podřezali si navzájem krky. Ani jeden ze sedmi gnómů ten rozhovor na nože nepřežil, ale Strakuše ano. Tenkrát jsem v tom kraji zrovna byl. Setkali jsme se tváří v tvář - okamžitě mě poznala a bylo jí jasné, jakou roli jsem kdysi v Creydenu sehrál. Řeknu ti, Geralte, jen tak tak jsem stačil vyslovit zaklínadlo, ruce se mi nepředstavitelně třásly, když po mně ta divoká kočka šla s mečem v ruce. Zalil jsem ji do hezkého kvádru horského křišťálu - šest loktů na devět. Když upadla do letargie, hodil jsem kvádr i s ní do gnómského dolu a šachtu zavalil."

"Fušeřina", komentoval to Geralt. "To se dá odčarovat. Nemohls ji rovnou spálit na popel? Znáš přece tolik příhodných kouzel."

"Já ne. Není to můj obor. Ale máš pravdu, zfušoval jsem to. Našlo se nějaké pitomé princátko, které vynaložilo moře peněz na odčarování a když se mu to podařilo, triumfálně si zakletou krásku odvezlo domů, do nějakého zapadlého království na Východě. Jeho otec, starý lapka, měl rozumu víc. Synovi strašně vynadal a Strakuše se rozhodl pozeptat na poklady, které s gnómy naloupila a chytře ukryla. Jeho chyba spočívala v tom, že když ji nahou natáhli na lavici v mučíme, asistoval u toho i starší syn. Nějak se to semlelo a nazítří ten starší syn, nyní již sirotek a jedináček, byl králem toho království a Strakuše obdržela titul první favoritky."

"Nebude to asi žádná šereda."

"Otázka vkusu. Favoritkou ale nebyla dlouho, jen do prvního palácového převratu, což je poněkud nadnesené označení, jelikož tamější palác připomínal spíš selský dvůr. Hned se ukázalo, že na mě nezapomněla. V Koviru se mne třikrát pokusila zabít. Rozhodl jsem se neriskovat a přečkat nebezpečí v Pontaru. Vypátrala mne. Tak jsem uprchl do Angrenu, jenže mě našla i tam. Nevím, jak to dělá, stopy za sebou zametám důkladně. Musí to mít něco společného s její mutací."

"Co ti bránilo znovu ji zaklít do křišťálu? Výčitky svědomí?"

"Ne. Nic takového jsem nikdy neměl. Ukázalo se ale, že získala vůči magii imunitu. "

"To snad není možné."

"Je. Stačí mít příslušný artefakt anebo auru. Také to může mít souvislost s její postupující mutací. Opustil jsem Angren a schoval se tady, v Mořském Oblouku, v Blavikenu. Žil jsem tu v klidu více než rok - dokud mě zase nenašla."

"Odkud to víš? Copak už je v městečku?"

"Je. Viděl jsem ji v krystalu, zvedl čaroděj hůl. A není sama, má s sebou celou bandu. To znamená, že připravuje něco většího. Už nemám kam prchat, Geralte. Neznám místo, kde bych se mohl ukrýt. Ano, to, že jsi sem přišel právě teď, nemůže být náhoda. Je to osud."

Zaklínač zvedl obočí: " Co tím chceš říci?"

"To je snad jasné. Zabiješ ji."

"Nejsem nájemný vrah, Stregobore."

"Vrah nejsi, to souhlasím... "

"Zabíjím za peníze stvůry. Bestie ohrožující lidi. Strašidla vyvolaná čarováním a zaklínáním takových jako jsi ty. Ne lidi."

"Jenže ona není člověk. Je to nestvůra, mutant, je prokletá. Přivezl jsi sem kikimoru. Strakuše je horší. Kikimora zabíjí z hladu, ale Strakuše z rozkoše. Zabij ji a zaplatím, co si řekneš. V rozumných mezích, samozřejmě."

"Už jsem řekl, že celou tu povídačku o mutantech a Lilithině prokletí považuju za nesmysl. Děvče má dobrý důvod si to s tebou vyřídit, já se do toho míchat nebudu. Obrať se na fojta a jeho biřice. Jsi místní čaroděj, chrání tě zákon."

"Kašlu na zákon, fojta i jeho pomoc!" vybuchl Stregobor. "Nepotřebuji ochranu, chci abys ji oddělal! Do této věže se nikdo nedostane, jsem tady v naprostém bezpečí. Ale co z toho. Nechci tu sedět do konce svých dnů. Strakuše mě nenechá na pokoji, dokud budu žít. Vím to. Mám sedět ve věži a čekat na smrt?"

"Ony seděly. Víš co, čaroději? Měls ten hon na děvčata nechat jiným, mocnějším černokněžníkům. Měls předvídat následky."

"Prosím tě, Geralte."

"Ne, Stregobore."

Kouzelník mlčel. Falešné slunce na falešné obloze se nehnulo ani o píď, ale zaklínač věděl, že v Blavikenu se již smráká.

"Prozradil mu to hlad. Geralte", řekl Stregobor, "když jsme tehdy naslouchali Eltibaldovi, mnozí z nás pochybovali. Rozhodli jsme se ale zvolit menší zlo. Teď tě prosím o podobnou volbu."

"Zlo je zlo, Stregobore", odpověděl zaklínač vážně a vstal. "Menší, větší, střední, všechno jedno, proporce jsou relativní, hranice nejasné. Nejsem zbožný poustevník, nečinil jsem v životě jen dobro. Mám-li však volit mezi dvěma zly, nevolím raději vůbec. Musím už jít. Uvidíme se zítra.

"Snad", hlesl čaroděj. "Jestli to stihneš."

III.

Ve Zlatém Dvorci, výstavní hospodě městečka, bylo plno a rušno. Hosté, místní i přespolní, se zde věnovali činnostem typickým pro svůj národ či povolání. Vážní kupci se dohadovali s trpaslíky o ceny zboží a úroky z úvěrů. Méně vážní kupci štípali do zadečků děvečky roznášející vepřové se zelím a pivo. Místní hlupáci se snažili tvářit velice chytře a informovaně. Povětrné žínky se pokoušely zalíbit zazobancům a zároveň odradit chuďasy. Vozkové a rybáři pili tak, jako kdyby již zítra měl být vydán zákaz pěstování chmele. Námořníci zpívali písničku opěvující mořské vlny, statečnost kapitánů a vnady sirén. To poslední pestře a se všemi podrobnostmi.

"Vzpomeň si, Setníku", oslovil Caldemeyn krčmáře, nahýbaje se přes pult, aby ho v tom rumraji vůbec bylo slyšet. "Šest chlapů a holka, všichni v černé kůži pobité stříbrem, podle novigradské módy. Viděl jsem je přijíždět do města. Ubytovali se u tebe anebo,u tuňáka?"

Krčmář utíral pruhovanou zástěrou prázdný korbel a vraštil čelo.

"Tady, fojte", řekl pak. "Říkali, že přijeli na jarmark, ale všichni mají meče. Dokonce i ta holka. Jak jsi řekl, celí v černém."

"Dobrá", přikývl fojt. "A kdepak jsou teď? Nevidím je tu."

" V menší alkovně. Platili zlatem."

"Půjdu tam, Caldemeyne", prohlásil Geralt. "Není třeba dělat z toho úřední záležitost, aspoň ne zatím - stejně se to netýká všech. Přivedu ji sem."

"Asi to tak bude lepší. Ale dej si pozor, nechci tady žádné výtržnosti."

"Dám si pozor."

Námořnická písnička, soudě podle zvyšující se frekvence sprostých slov, směřovala k velkému finále. Geralt odhrnul závěs zakrývající vchod do alkovny. Závěs byl tuhý a lepkavý špínou. U stolu sedělo šest mužů. Ta, kterou hledal, s nimi nebyla.

"Co je? "houkl ten, který jej spatřil jako první. Měl holou hlavu a obličej znetvořený jizvou táhnoucí se od levého obočí přes kořen nosu až na pravou tvář.

"Chci se vidět se Strakuší."

Od stolu vstaly dvě stejné postavy se stejnými nehybnými tvářemi, stejnými světlými vlasy po ramena a ve stejných přiléhavých blůzách z černé kůže s lesknoucími se stříbrnými ozdobami. Dvojčata stejným pohybem zvedla z lavice stejné meče.

"Klid, Wyre. Sedni si, Nimire", řekl muž s jizvou, opíraje se lokty o stolní desku. "S kýmže se to chceš vidět, brachu? Kdopak je to ta Strakuše?

"Dobře víš, o kom mluvím."

"Co je to zač?" otázal se polonahý hromotluk se zpocenou hrudí křížem přepásanou širokými řemeny a ostnatými nátepníky na zápěstích. " Znáš ho, Nohorne?"

"Neznám", odpověděl muž s jizvou.

"Nějaký albín", zachechtal se štíhlý tmavovlasý muž, sedící vedle Nohorna. Jemné rysy, velké černé oči a špičaté uši neomylně prozrazovaly elfského míšence. " Albín, mutant, hříčka přírody. Že se takovým vůbec dovoluje chodit do hospody mezi slušné lidi."

"Už jsem ho někde viděl", prohlásil podsaditý opálený muž s vlasy spletenými do copu. Měřil si Geralta zlým pohledem přimhouřených očí.

"Teď není důležité, kde jsi ho viděl, Tawiku", řekl Nohorn. "Poslyš, brachu, Civril tě před chvílí těžce urazil. Nevyzveš ho na souboj? Je tu taková nuda."

"Ne", odpověděl zaklínač klidně.

"A mě, když ti na palici vyliju tudle rybí polívku, mě vyzveš?" zakrákal polonahý chlap.

"Klid, Patnáctko", řekl Nohorn. "Řekl, že ne, tak ne. Prozatím. Nu, brachu, pověz, co máš na srdci a vypadni. Máš šanci odejít sám. Když ji nevyužiješ, vyhodí tě personál. "

"Tobě nemám co říci, potřebuji mluvit se Strakuší. S Renfri."

"Slyšeli jste ho, chlapci?" rozhlédl se Nohorn po kumpánech. "On potřebuje mluvit s Renfri. A pročpak, brachu? Můžeš nám to prozradit?"

"Nemůžu."

Nohorn zvedl hlavu a pohlédl na dvojčata, která vykročila kupředu, až jim zazvonily stříbrné ostruhy.

"Už vím, promluvil najednou ten s copem. Už jsem si vzpomněl, kde jsem ho viděl."

"Co to meleš, Tawiku?"

"Před fojtstvím. Přivezl nějakého draka na prodej. Takového křížence pavouka s krokodýlem. Lidi povídali, že je to zaklínač."

"Co je to zaklínač?" otázal se polonahý Patnáctka.

"He, Civrile?"

"Vědmák, nájemný čarodějník", odpověděl půlelf. "Šejdíř za hrst stříbrňáků. Jak jsem řekl: hříčka přírody. Urážka zákonů lidských i božských. Takové by měli upalovat."

"Nemáme rádi čaroděje", zaskřípal zuby Tawik, nespouštěje z Geralta přimhouřené oči. "Něco mi, Civrile, říká, že v téhle díře bude víc práce než jsme si mysleli."

"Je jich tady víc, ne jenom jeden. Vždyť je známo, že držívají pohromadě. Vrána k vráně sedá", usmál se záludně míšenec. "Jak může země nosit něco takového, jako jsi ty. Kdo plodí takové zrůdy?"

"Trochu pochopení, pokud možno", odvětil Geralt klidně. "Tvoje matka se musela asi dost často toulat sama po lese, protože i ty máš důvod zamyslet se nad svým původem."

"Možná", nepřestával se usmívat půlelf. "Ale aspoň jsem svoji matku znal. Ty jako zaklínač to říct nemůžeš."

Geralt maličko pobledl a sevřel rty.

Nohorn, jemuž to neušlo, se hlasitě rozesmál: "Nuže, brachu, tuhle urážku si přece nesmíš nechat líbit. To, co máš na zádech, vypadá jako meč. Tak jak? Vyjdete s Civrilem na dvůr? Ať není taková nuda."

Zaklínač nereagoval.

"Zasraný zbabělec!" vyštěkl Tawik.

"Co to říkal o Civrilově matce?" otázal se Nohorn bezvýrazně, "opíraje si bradu o zpocené dlaně. Něco sprostého, jestli jsem to dobře pochopil. Že se spouštěla, nebo něco takového. Hej, Patnáctko, sluší se poslouchat, jak nějaký vandrák uráží kamarádovu matku? Matka, ať už je jaká chce, je přece jenom svatá, no ne?"

Patnáctka ochotně vstal, odpásal meč a hodil jej na stůl. Vypjal hruď, upravil si stříbrnými cvoky naježené chrániče zápěstí, odplivl si a postoupil o krok kupředu.

"Máš-li nějaké pochybnosti", oznámil Nohorn," tak Patnáctka tě právě vyzývá na pěstní souboj. Říkal jsem, že tě odsud vynesou. Udělejte místo."

Patnáctka se blížil se zvednutými pěstmi. Geralt sáhl po meči.

"Dej si pozor", upozornil soupeře," ještě krok a budeš svoji ruku hledat na podlaze."

Nohorn a Tawik vyskočili s meči v rukou. Mlčenliví blíženci tasili své zbraně stejným pohybem. Patnáctka ustoupil. Pouze Civril se ani nepohnul.

"Co se to tady, u všech ďasů, děje? Copak vás nemůžu ani na chvilku nechat samotné?"

Geralt se co nejpomaleji otočil a pohlédl do očí odstínu mořské vody. Byla skoro stejně vysoká jako on. Vlasy barvy slámy měla nerovně zastřihnuté kousek pod ušima. Stála jednou rukou opřená o dveře, v přiléhavé aksamitové kazajce stáhnuté ozdobným pásem a nesouměrné sukni, která na levé straně dosahovala až na lýtko, na pravé straně odhalovala silné stehno nad ohrnovačkou z losí kůže. U levého boku se jí houpal meč, u pravého dýka s velkým rubínem na jílci.

"Neumíte mluvit?"

"Je to zaklínač", zamručel Nohorn.

"No a co? Chtěl s tebou mluvit?"

"No a co? Je to čaroděj!" zamumlal Patnáctka.

"Nemáme rádi čaroděje!" dodal Tawik.

"Klid, chlapci, řekla dívka. Chce se mnou mluvit, to není žádný zločin. Vy se bavte dál. Ale bez výtržností. Zítra je tržní den. Snad nechcete, aby vaše vylomeniny narušily jarmark, tak důležitou událost v životě tohoto městečka?"

Do nastalého ticha se ozvalo ohavné dušené zachechtání. Na lavici rozvalený Civril se tiše smál.

"Do hajzlu, Renfri", vypravil ze sebe míšenec. "Důležitá, che che... událost!"

"Zavři hubu, Civrile! A hned!"

Civril se přestal smát. Hned. Geralt se tomu nepodivil. V hlase mladé ženy zaznělo něco zvláštního. Něco, co mu připomnělo rudý odlesk ohně na ostřích zbraní, sténání vražděných, ržáni koní a pach krve. Ostatní museli mít stejný pocit, protože zbledla i Tawikova osmahlá tvář.

"Nuže, Bělovlasý", ozvala se Renfri do ticha, "pojďme do šenku za fojtem, s nímž jsi sem přišel. Určitě si se mnou chce také promluvit."

Když je u šenku stojící Caldemeyn uviděl, přerušil sousedskou rozmluvu s krčmářem a s rukama zkříženýma na prsou se vzpřímil.

"Poslyš, cizinko", pronesl tvrdě, aniž by ztrácel čas třebas jen předstíranou zdvořilostí, "tento zaklínač z Rivie mi prozradil, co tě přivedlo do Blavikenu. Zřejmě máš něco proti našemu čaroději.

"Zřejmě. A co má být?" otázala se Renfri tiše a o nic přívětivěji.

"To, že pro podobné případy máme městské či kastelánské soudy. Kdo chce u nás, v Mořském Oblouku, urážku železem mstít, bývá považován za obyčejného zločince. Takže se buď se svou černou kompanií do svítání odporoučíš z Blavikenu, nebo tě vsadím do pre... Jak se tomu říká, Geralte?"

"Preventivní vazby."

"Správně. Je ti to jasné, paninko?"

Renfri sáhla do váčku u pasu a vytáhla několikrát přeložený pergamen.

"Přečti si to, fojte, jestli umíš. A už mi neříkej paninko!"

Caldemeyn vzal pergamen, dlouho jej studoval a poté jej beze slova podal Geraltovi.

"Mým šlechticům, vazalům, svobodníkům i poddaným, četl zaklínač nahlas. Všem vůkol na vědomost se dává, že Renfri, princezna creydenská, v mých službách se nachází a mému srdci milá je. Hněv můj pak padne na každého, kdo by na otpor stavěl se jí. Audoen, král. Odpor se sice píše jinak, ale pečeť bude nejspíš pravá."

"Taky, že pravá je", odsekla Renfri a vytrhla mu pergamen z ruky. "Dal ji sem Audoen, váš milostivý pán. Proto vám radím, nestavějte se mi na odpor, ať už se to píše, jak chce. Mohlo by to pro vás mít žalostné následky. Nebudeš mě, pane fojte, strkat do vazby. Ani mi nebudeš říkat paninko. Žádný zákon jsem neporušila."

"Zatím. Jestli jej překročíš třeba jen o chlup", zbrunátněl Caldemeyn," šoupnu tě do lochu i s tím lejstrem. Přísahám při všech bozích, paninko. Pojď, Geralte."

"S tebou, zaklínači", dotkla se Renfri Geraltovy paže, "bych chtěla prohodit ještě slůvko."

"Přijď včas k večeři", ucedil fojt přes rameno, "jinak se Libuše bude zlobit."

"Přijdu včas."

Geralt se opřel o pult. Hrál si s medailonem zavěšeným na krku a hleděl do dívčiných modrozelených očí.

"Už jsem o tobě slyšela", začala. "Jsi Geralt z Rivie, bělovlasý zaklínač. Stregobor je tvůj přítel?"

"Ne."

"Tím je všechno jednodušší."

"Ani ne. Nemám v úmyslu nečinně přihlížet."

Renfri přimhouřila oči.

"Stregobor zítra zemře", oznámila tiše a odhrnula si z čela nepravidelně ostříhané vlasy. " Bylo by menším zlem, kdyby zahynul jen on sám. Jestli, anebo přesněji, než Stregobor zemře, zahyne více lidí. Jinou možnost nevidím. Více, zaklínači, to je slabé slovo. "

"Pouze slova nestačí, abys mne zastrašila, Strakuše."

"Neříkej mi Strakuše, nemám to ráda. Jde o to, že ani já nevidím jinou možnost. Měli bychom si o tom promluvit. Ale co naplat, Libuše čeká. Je aspoň hezká?"

"To je vše, co jsi mi chtěla?"

"Ne. Ale teď běž. Libuše čeká."

IV.

V jeho podkrovním pokojíku někdo byl. Geralt to věděl dříve než se přiblížil ke dveřím. Poznal to podle nepatrné vibrace medailonu. Sfoukl lampičku, jíž si svítil na schodech, vytáhl z pochvy dýku a zastrčil si ji vzadu za pás. Stiskl kliku. V pokojíku byla tma. Ovšem ne pro zaklínače. Překročil práh úmyslně pomalu, ospale, beze spěchu zavřel dveře. V dalším okamžiku se silně odrazil a dlouhým skokem dopadl na člověka sedícího na jeho kavalci, vmáčkl ho do slamníku, levý loket mu vrazil pod bradu a sáhl po dýce. Nevytáhl ji ale. Něco tady nehrálo.

"Na začátek to není nejhorší", podotkla přidušeně, ležíc pod ním bez pohybu. "Sice jsem s tím počítala, ale nenapadlo mě, že v posteli skončíme tak brzy. Jestli můžeš, dej pryč tu ruku z mého hrdla."

"To jsi ty?"

"To jsem já. Poslyš, máme dvě možnosti. První: slezeš ze mne a pohovoříme si, druhou: zůstaneme ležet, ale v tom případě bych si ráda alespoň zula boty."

Zaklínač zvolil první možnost. Dívka si povzdechla, vstala a upravila si vlasy a sukni.

"Zapal svíčku", požádala. "Já potmě nevidím jako ty a ráda se dívám do očí toho, s kým mluvím."

Přistoupila ke stolu. Byla vysoká, štíhlá, měla půvabné pohyby. Posadila se, nohy ve vysokých botách natáhla před sebe. Nespatřil u ní žádnou zbraň.

"Nemáš něco k pití?"

"Ne."

"Tak to je dobře, že jsem vzala něco s sebou", zasmála se a postavila na stůl čutoru a dva kožené pohárky.

"Už je skoro půlnoc", podotkl Geralt chladně. "Neměli bychom přistoupit k věci?"

"Hned. Nejdřív se napij, Geralte. Na tvé zdraví."

"I na tvoje, Strakuše."

"Jmenuju se Renfri, u sta hromů, trhla sebou. Dovoluji ti opomíjet můj knížecí titul, ale přestaň mi říkat Strakuše!"

"Tiše, probudíš celý dům. Dozvím se konečně, proč ses sem vkradla oknem?"

"Nějak ti to nezapaluje, zaklínači. Chci Blaviken uchránit krveprolití. Abych se s tebou dohodla, šplhám po střechách jako mrouskající se kočka. Mohl bys to alespoň ocenit."

"Cením si toho", prohlásil Geralt. "Jenže mi není jasné, co by takový rozhovor mohl přinést. Situace je jasná. Stregobor sedí v kouzelnické věži a abys ho dostala, musela bys ho obléhat. Jenže pokud to uděláš, nepomůže ti ani tvůj glejt. Jestliže zjevně porušíš zákon, Audoen tě chránit nebude. Fojt, biřici, celý Blaviken se proti tobě postaví."

"Postaví-li se proti mně celý Blaviken, bude toho krutě litovat, pousmála se Renfri a odhalila bílé dravci zuby. Viděls moje hochy? Zaručuji ti, že své řemeslo ovládají dokonale. Dokážeš si představit, co se stane, když dojde k boji mezi nimi a těmi nemehly biřici, kteří na každém kroku škobrtají o vlastní halberdy?"

"A ty si, Renfri, myslíš, že já budu jen stát a klidně se dívat? Jak vidíš, bydlím u fojta. Bude-li třeba, sluší se stanout po jeho boku."

"Nepochybuji", zvážněla Renfri, "že po jeho boku skutečně staneš. Jenže budeš nejspíš sám, protože ostatní se poschovávají po sklepech. Na světě není šermíře, který by si samojediný dokázal poradit se sedmi muži s meči. To nikdo z lidí nedokáže. Ale přestaňme se navzájem strašit, Bělovlasý. Už jsem říkala, že jatkám a krveprolití je možno zabránit. Přesněji, jsou zde dva lidé, kteří tomu mohou zabránit."

"Poslouchám."

"Jeden z nich je Stregobor", vysvětlovala Renfri. "Vyjde dobrovolně ze své věže, já ho odvedu někam do pustiny a Blaviken se opět pohrouží do blahé apatie a rychle na všechno zapomene."

"Stregobor možná vypadá jako blázen, ale tak hloupý zase není."

"Kdo ví, zaklínači, kdo ví. Jsou argumenty, jimž se nelze vzepřít. Jsou nabídky, které nelze odmítnout. Patří k nim například tridamské ultimátum. Dám černokněžníkovi tridamské ultimátum."

"Co je to?"

"Moje sladké tajemství."

"Tak si je nech. Já o jeho účinku pochybuji. Stregobor, když o tobě mluví, cvaká zuby. Ultimátum, které by ho donutilo vydat se do tvých spanilých ruček, by muselo mít opravdu sílu. Přejděme tedy ke druhé osobě, která může Blaviken zachránit před jatkami. Pokusím se uhodnout, kdo by to mohl být."

"Jsem na tvůj důvtip skutečně zvědavá, Bělovlasý."

"Jsi to ty, Renfri. Ty osobně. Prokážeš svou knížecí, co říkám, přímo královskou velkomyslnost a zapomeneš na pomstu. Uhodl jsem?"

Renfri zvrátila hlavu dozadu a zakrývajíc si ústa dlaní, dala se do upřímného smíchu. Posléze zvážněla a zabodla do zaklínače lesknoucí se oči.

"Geralte", promluvila, "já jsem byla princezna. Jenže v Creydenu. Měla jsem vše, na co jsem si jen vzpomněla, ani jsem si o to nemusela říkat. Služky na mrknutí oka, šatičky, botičky. Batistové prádélko. Klenoty a cingrlátka. Houpacího koníka, zlaté rybičky v jezírku. Panenky s domečkem větším než je tenhle tvůj kamrlík. Avšak jen do dne, kdy Stregobor a ta mrcha Aridea přikázali lovčímu zavést mě do lesa, podříznout mě a přinést jim moje srdce a játra. Hezké, že?"

"Ne, spíš odporné. Těší mě, Renfri, že sis s tím lovčím tenkrát poradila."

"Houby, a ne poradila. Slitoval se a pustil mě. Předtím mě ale znásilnil, dobytek, a ukradl mi náušnice i zlatý diadém."

Geralt si pohrával s medailonem a hleděl jí do očí. Nesklopila zrak.

"A to byl konec princezny", pokračovala. Šatičky se potrhaly, batist nenávratně ztratil bělost. A pak přišla špína, hlad, bití a kopance. "Musela jsem se dávat za ledacos, za misku polívky nebo střechu nad hlavou. Víš ty vůbec, jaké jsem měla vlasy? Jako hedvábí a dlouhé až pod zadek. Když jsem dostala vši, ostříhali mi je nůžkami na ovce u samé hlavy. Nikdy víc mi už pořádně nedorostly. Na okamžik se odmlčela a odhrnula si z čela nerovné pramínky. Kradla jsem, abych nezcepeněla hlady, dala se opět do vyprávění. Zabíjela jsem, abych nebyla zabita. Seděla jsem v šatlavách smradlavých močí a nevěděla, jestli mě druhý den oběsí anebo jenom zbičují a vyženou. A po celou tu dobu mně macecha s tím čarodějem šlapali na paty, posílali za mnou vrahy, pokoušeli se mě otrávit, vrhali na mě zakletí. Projevit velkomyslnost? Královsky mu odpustit? Já mu královsky useknu hlavu a předtím možná obě nohy, to se teprve uvidí."

"Aridea a Stregobor se tě pokoušeli otrávit?"

"Ovšem. Jablkem s výtažkem z rulíku. Zachránil mě jeden gnóm. Dal mi protijed, po kterém jsem se málem vyzvracela z podoby. Ale přežila jsem."

"Byl to jeden z těch sedmi gnómů?"

Renfri, která právě nalévala, ztuhla s čutorou nad pohárky.

"Vida", řekla. "Víš toho o mně dost. No a co? Máš něco proti gnómům? Anebo proti ostatním humanoidům? Jestli to chceš vědět, chovali se ke mně líp než většina lidí. To tě ale nemusí zajímat. Říkala jsem, že mě Aridea se Stregoborem štvali jako divou zvěř - tedy dokud mohli. Potom už nemohli a lovcem jsem se stala já. Aridea natáhla bačkory ve vlastní posteli, měla štěstí, že jsem ji nedopadla. Připravila jsem si pro ni speciální program. Ale teď mám čaroděje. Pověz, Geralte, zaslouží smrt? Řekni."

"Nejsem soudce, jsem zaklínač."

"Správně. Už jsem řekla, že vím o dvou lidech, kteří mohou odvrátit krveprolití. Druhý z nich jsi ty. Tebe čaroděj pustí do věže a ty ho zabiješ."

"Renfri", pronesl Geralt mírně, "když jsi šplhala po střechách do mého pokojíku, nespadlas náhodou na hlavu?"

"Jsi zaklínač nebo ne, k šlaku? Prý jsi zabil kikimoru a přivezl ji na oslu prodat. Stregobor je horší než kikimora, ta je jen nemyslící hovado a zabíjí proto, že ji tak stvořili bohové. Stregobor je blázen, zvrhlík, netvor. Přivez mi ho na oslu a já nebudu litovat zlata."

"Nejsem nájemný vrah, Strakuše."

"Nejsi", souhlasila s úsměvem.

Zhoupla se na židli a zkřížila nohy na stole. Neprojevila sebemenší snahu zakrýt si sukní holá stehna.

"Jsi zaklínač, ochránce lidí, bráníš je před zlem. V Blavikenu jím bude železo a oheň. Zlo tady ovládne pole, až se postavíme proti sobě. Nezdá se ti, že navrhuji menší zlo, nejvýhodnější řešení? Dokonce i pro toho zkurvysyna Stregobora. Můžeš ho zabít jedním bodnutím, nečekaně, milosrdně. Zemře a nebude ani vědět, že umírá. Já mu to zaručit nemůžu. Právě naopak."

Geralt mlčel. Renfri se přisunula ke stolu a zvedla ruce.

"Chápu tvé váhání", prohlásila. "Odpověď ale musím znát hned."

"Víš ty vůbec, proč tě Stregobor s kněžnou chtěli zabít - tehdy v Creydenu i později?"

Renfri sundala nohy se stolu a prudce se vzpřímila.

"To je snad jasné", vybuchla. "Chtěli se zbavit Fredefalkovy nejstarší dcery, právoplatné následnice trůnu. Arideiny děti pocházely jen z morganatického svazku a neměly žádná práva..."

"O tom nemluvím, Renfri."

Dívka sklopila oči, ale jen na chvilku. Zrak jí zaplál.

"Tak dobře. Mám prý být prokletá. Nečistá už z matčina lůna. Mám být..."

"Dopověz to."

"Monstrum."

"A jsi?"

Krátce, jen velice krátce vypadala bezbranně a nešťastně. A velice smutně.

"Nevím, Geralte", zašeptala. Pak její rysy opět ztvrdly. "A jak to taky, u sta hromů, mám vědět? Když se říznu do prstu, krvácím. A krvácím taky pravidelně každý měsíc. Když se přecpu, bolí mě břicho, když se opiju, tak zase hlava. Když je mi veselo, tak si zpívám, když mizerně, klejů. Když někoho nenávidím, zabíjím, a když... Ach, bohové, dost už toho. Tvoje odpověď, zaklínači?"

"Moje odpověď zní ne!"

"Vzpomínáš si, co jsem ti říkala?"otázala se po krátkém odmlčení. "Jsou návrhy, které se nedají odmítnout, protože by měly osudné následky. Vážně tě varuji, můj patřil mezi ně. Dobře si to rozmysli."

"Rozmyslel jsem si to dobře. A ber mne vážně, poněvadž i já tě vážně varuji."

Renfri se na nějakou dobu odmlčela, hrajíc si se šňůrou perel, natřikrát obtočenou kolem půvabného hrdla a koketně padající mezi dvě polokoule, vykukující z výstřihu kazajky.

"Geralte", řekla po chvíli. "Nechtěl po tobě Stregobor, abys mě zabil?"

"Chtěl. Domníval se, že to bude menší zlo."

"Myslím, že jsi ho odmítl stejně jako před chvílí mě."

"Přesně tak."

"Proč?"

"Protože v žádné menší zlo nevěřím."

Renfri se pokusila o úsměv, avšak její rty se ve žlutém světle svíčky zkřivily do nehezké grimasy: "Nevěříš, říkáš. No a máš pravdu - zčásti. Existuje Zlo a Větší Zlo a za nimi stojí ve stínu Velmi Velké Zlo. Velmi Velké Zlo, Geralte, je takové, jaké si nedokážeš ani představit, i kdyby sis myslel, že tě už nic nedokáže zaskočit. Jenže, Geralte, jednoho dne se může stát, že tě Velmi Velké Zlo chytí pod krkem a řekne:,zvol si, příteli, buď já, anebo tamto - o něco menší."

"Mohl bych vědět, co tím myslíš?"

"Nic, trošku jsem vypila, tak filosofuju, hledám obecné pravdy. Právě jsem jednu našla: menší zlo existuje, jenže my si ho nedokážeme sami zvolit. Pouze Velmi Velké Zlo nás k takové volbě dokáže donutit. Ať už chceme nebo ne."

"Nejspíš mám málo vypito", pousmál se zaklínač trpce. "Ale půlnoc, jak už to bývá, mezitím uplynula. Přejděme k věci. V Blavikenu Stregobora nezabiješ, to ti nedovolím. Nepřipustím, aby zde došlo k boji a krveprolití. Podruhé ti navrhuji: zanech msty. Nechtěj ho zabít. Tak mu dokážeš - a nejen jemu - že nejsi krvežíznivou bestií, nelidským mutantem. Dokážeš mu, jak se mýlil. Jake ti svým omylem tragicky ukřivdil."

Renfri se zahleděla na zaklínačský medailon otáčející se na řetízku v Geraltových prstech.

"A když ti řeknu, že nejsem schopna odpustit ani zanechat msty, bude to znamenat, že se přiznám - a nejen jemu - že měl pravdu, viď? Dokážu tím, že jsem přece jen monstrum, nelidský, bohy prokletý démon. Poslyš, zaklínači. Hned na počátku mých potulek mě vzal pod svou střechu jeden svobodný sedlák. Líbila jsem se mu. Ale protože on se mi nelíbil ani trochu, právě naopak, musel mě pokaždé, když mě chtěl mít, zbít tak, že jsem se ráno sotva dokázala zvednout z pelechu. Jednou jsem vstala ještě za tmy a podřízla mu hrdlo. Kosou, protože jsem tenkrát ještě neměla dnešní zručnost a nůž mi připadal příliš krátký. A vidíš, Geralte, když jsem slyšela jak bublá, jak se zalyká krví, když jsem viděla, jak kope nohama, pocítila jsem, že mě památky po jeho holi a pěstích už vůbec, ale vůbec nebolí a že je mi tak dobře, že až... Ráno jsem odešla, hvízdala si do kroku, veselá a šťastná. A potom už to vždycky bylo takhle. Kdyby tomu bylo jinak, kdo by ztrácel čas nějakou pomstou?"

"Renfri", odpověděl Geralt. "Ať už máš pravdu nebo ne, ať už máš jakou chceš motivaci, neodjedeš odsud s bezstarostným hvízdáním. Neodjedeš veselá a šťastná, ale odjedeš živá. Časně ráno, jak přikázal fojt. Už jsem to říkal, ale ještě jednou to zopakuji: nezabiješ Stregobora v Blavikenu."

Ve světle svíčky se leskly její oči, leskly se perly ve výstřihu kazajky, leskl se medailon s vlčí hlavou točící se na stříbrném řetízku.

"Je mi tě líto", promluvila pomalu dívka zahleděná do mihotajícího se stříbrného kotoučku. "Tvrdíš, že není žádné menší zlo. Stojíš na rynku, na dlažbě zalité krví, sám, opuštěný, protože jsi nedokázal zvolit. Nedokázal, ale zvolil. Nikdy nebudeš vědět, nikdy nebudeš mít jistotu, nikdy, slyšíš... Tvou odměnou bude hozený kámen, zlé slovo. Je mi tě líto."

"A ty?" otázal se zaklínač tiše, skoro šeptem.

"Já taky neumím volit."

"Kdo jsi?"

"Jsem tím, čím jsem."

"Kde jsi?"

"Je mi... zima."

"Renfri!" sevřel Geralt medailon v hrsti.

Zvedla hlavu, jakoby vytržena ze spánku, několikrát udiveně zamrkala. Na okamžik vypadala zmateně.

"Vyhráls", vyhrkla najednou ostře. "Vyhráls, zaklínači. Zítra ráno odjedu z Blavikenu a nikdy se do toho prašivého hnízda nevrátím. Nikdy. Nalej, jestli v té flašce ještě něco zbylo."

Když stavěla prázdný pohárek na stůl, vrátil se jí na rty obvyklý vyzývavý úsměv.

"Geralte?"

"Prosím?"

"Ta zatracená střecha je hrozně strmá. Raději bych odešla až ráno. Potmě bych mohla spadnout a natlouci si. Jsem přece jen princezna. Mám jemné tělo, ucítím přes slamník hrášek. Není-li samozřejmě slamník jaksepatří nacpaný. Co ty na to?"

" Renfri", nezdržel se zaklínač úsměvu, "sluší se urozené princezně říkat něco takového?"

"K čertu, co ty můžeš vědět o princeznách? Já jsem jí byla, a tak vím, že veškerá rozkoš býti princeznou spočívá v tom, že si může dělat, co se jí zlíbí. Mám ti říct rovnou, nebo si to domyslíš?"

Geralt, stále ještě s úsměvem na tváři, neodpověděl.

"Nechci si ani připustit, že bych se ti snad mohla nelíbit", zašklebila se dívka. "Radši si budu myslet, že máš strach, aby tě nepotkal stejný osud, jako toho sedláka. Ech, Bělovlasý, nemám u sebe nic ostrého. Koneckonců se můžeš přesvědčit."

Položila mu nohy na kolena.

"Stáhni mi boty. Holínka je nejlepší místo k ukrytí nože. Bosá vstala a trhla přezkou pásu. Ani tady nic neschovávám. A tady taky ne, jak vidíš. Zhasni konečně tu mizernou svíčku."

Ve tmě za oknem mňoukala kočka.

"Renfri?"

"Copak?"

"To je batist?"

"Samozřejmě že jo, u šlaka. Jsem přece princezna, no ne?"

V.

"Tati", dotírala Marilka. "Kdy už půjdeme na jarmark? Na jarmark, tatííí!"

"Tiše, Marilko", zabručel Caldemeyn, vytíraje chlebem talíř. "Takže, Geralte, tvrdíš, že vypadnou z městečka?

"Ano."

"Vida, ani mi na mysl nepřišlo, že to půjde tak hladce. Tím pergamenem s Audoenovou pečetí mě držela v šachu. Tvářil jsem se jako hrdina, ale nemohl bych jim ani přeložit stéblo přes cestu."

"Ani kdyby zjevně porušili zákon? Kdyby vyprovokovali násilnosti, bitky?"

"Ani tehdy. Audoen je náramně popudlivý panovník. Pošle tě na popraviště za kdejakou maličkost. Já mám ženu a dcerku, v mém úřadě mi není zle, nemusím se starat, kde zítra vezmu na chleba. Zkrátka je dobře, že jedou pryč."

"Jak k tomu došlo?"

"Tati, já chci na jarmark!"

"Libuše, odveď Marilku! Ano, Geralte, nemyslel jsme si... Vyptával jsem se Setníka, krčmáře ze zlatého dvorce, na tu novigradskou kompanii. To ti je verbež. Někteří z nich jsou docela proslulí. A... Ten s jizvou na hubě, Nohorn, byl kdysi pobočníkem Abelarda z takzvané Svobodné angrenské bandy. Slyšels někdy o angrenské bandě? Jak by ne, kdo by o ní neslyšel. Ten pořez, co mu říkají Patnáctka, v ní byl taky. A i kdyby ne, nemyslím, že by mu dali přezdívku podle patnácti dobrých skutků, které v životě vykonal. Ten půlelf Civril je zbojník a nájemný vrah. Prý měl něco společného s tridamským masakrem."

"Jakým? "

"Tridamským. Neslyšels o tom? Dost se o tom mluvilo. Asi před třemi... Ano, před třemi lety, Marilce byly tehdy dva roky. Baron z Tridamu držel ve vězení nějaké lapky. Jejich kumpáni, mezi nimi prý i ten míšenec Civril, zajali na řece prám plný poutníků - zrovna byly svátky Nis. Vyzvali barona, aby lupiče propustil. Baron, to se ví, odmítl - a tak oni začali poutníky jednoho po druhém vraždit. Než baron změkl a vězně propustil, poslali po proudu přinejmenším deset obětí. Baronovi pak hrozilo vyhnanství, málem i sekera. Jedni mu měli za zlé, že se vzdal teprve až bylo pobito tolik nevinných, druzí pak vykřikovali, že se zachoval moc špatně, že to byl pre... precedens, nebo jak se to říká, že bylo třeba vystřílet je z kuší i s rukojmími anebo na ně zaútočit na člunech, nepovolit ani o chlup. Baron u soudu prohlašoval, že zvolil menší zlo, protože na prámu bylo více jak čtvrt stovky lidí, ženské, děti!"

"Tridamské ultimátum", zašeptal zaklínač. Renfri... Co je?

"Caldemeyne, jarmark!"

"Co je s ním?"

"Nechápeš, Caldemeyne? Podvedla mě. Neodjedou. Donutí Stregobora vyjít z věže stejně jako donutili barona z Tridamu. Anebo mě přinutí k... Nechápeš? Začnou vraždit lidi na jarmarku. Váš rynek, ty zdi okolo, to je opravdová past."

"U všech bohů, Geralte! Posaď se! Kam jdeš, Geralte?"

Křikem vystrašená Marilka plakala schoulená v koutě kuchyně.

"Říkala jsem ti to!" vykřikla Libuše, ukazujíc prstem na zaklínače. "Říkala jsem to! Kvůli němu je jen samé zlo!"

"Ticho, ženská! Geralte! Posaď se!"

"Musíme je zadržet. Rychle, dokud není na rynku moc lidí. Svolej biřice! Až budou vycházet z hospody, chyť je pod krkem a do vězení s nimi!"

"Měj rozum, Geralte. To nejde. Nemůžeme na ně, dokud něco neprovedou. Budou se bránit, poteče krev. Znají svoje řemeslo, pobijí mi lidi. Když se to dozví Audoen, zaplatím mu hlavou. Dobrá, vezmu biřice a půjdu na tržiště. Tam je budu mít na očích."

"To není k ničemu, Caldemeyne. Až budou na rynku lidé, nezabráníš panice a krveprolití. Musíme je zneškodnit dříve, dokud na trhu nikdo není."

"To je protizákonné. Nemohu to dovolit. S tím půlelfem a Tridamem to mohou být jenom řeči. Můžeš se mýlit a co potom? Audoen mě dá stáhnout z kůže. Musíme zvolit menší zlo! Geralte, já to zakazuji! Jako fojt říkám ne! Nechej tu ten meč! Stůj!" Marilka křičela, tvářičku zakrytou ručkou.

VI.

Civril si rukou zaclonil oči a pohlédl na slunce stoupající nad střechy. Na rynku začínalo být živo, rachotily vozy a vozíky, první trhovci už zaplňovali pulty zbožím. Klepalo kladívko, kokrhal kohout, hlasitě křičeli rackové.

"Zdá se, že bude hezky", řekl Patnáctka zamyšleně.

Půlelf na něj úkosem pohlédl, ale neřekl nic.

"Co koně, Tawiku?" zeptal se Nohorn a natáhl si rukavice.

"Připravení, osedlaní."

"Na rynku je jich, Civrile, pořád ještě málo. Však jich přibude. Nebylo by špatné něco zakousnout. "

"Potom."

"To zrovna. Potom budeme mít akorát čas. A chuť. Koukněte", ukázal Patnáctka.

Od hlavní ulice přicházel mezi stánky zaklínač. Šel přímo k nim.

"Aha", řekl Civril. "Renfri měla pravdu. Podej mně kuši, Nohorne."

Sklonil se, přišlápl třmen a napjal tětivu. Pečlivě vložil do žlábku šíp. Zaklínač šel dál. Civril zvedl samostříl.

"Dál ani krok, vědmáku!"

Geralt se zastavil. Od bandy ho dělilo stěží čtrnáct kroků.

"Kde je Renfri?"

Míšenec zkřivil svou hezkou tvář. "Pod věží. Přednáší čarodějníkovi jistý návrh. Věděla, že sem přijdeš. Mám ti vyřídit dvě věci."

"Mluv."

"První je vzkaz:,jsem tím, čím jsem. Vyber si, buď já nebo tamto druhé, menší. Prý víš, oč jde."

Zaklínač přikývl, zvedl ruku a uchopil jílec meče trčící nad pravým ramenem. Ostří se zalesklo a opsalo oblouk nad jeho hlavou. Zvolna vykročil k bandě.

Civril se nenávistně, zlověstně zasmál: "Tak přece. Ona předvídala i tohle, vědmáku. Takže ti musím předat i tu druhou věc, kterou máš dostat. Rovnou mezi oči."

Zaklínač šel dál. Půlelf zvedl samostříl ke tváři. Nastalo ticho. Tětiva zadrnčela. Zaklínač mávl mečem, ozvalo se zasténání zasaženého kovu, šíp vyletěl vzhůru, zatočil se, suše třeskl na střechu a zarachotil v okapu. Zaklínač šel dál.

"Odrazil ho..." vykoktal Patnáctka. "Trefil šíp v letu..."

"Srazte se", přikázal Civril.

Sykly tasené meče, skupina se semkla rameno k rameni a naježila se čepelemi. Zaklínač přidal do kroku. Jeho chůze, obdivuhodně plynulá a lehká, přešla do běhu, ne přímo proti hrotům mečů, nýbrž stranou. Obíhal protivníky v zužujícím se kruhu. Tawik to nevydržel, skočil po něm, zkrátil vzdálenost. Za ním se vrhla dvojčata.

"Držte se pohromadě!" zařval Civril.

Snažil se neztrácet zaklínače z očí. Zaklel, odskočil stranou a spatřil, že se jeho skupina úplně rozpadla a jeho muži tančí mezi stánky v bláznivém chorovodu. Tawik byl na řadě první. Ještě před chvílí pronásledoval zaklínače, teď náhle zjistil, že jej Geralt míjí zleva, že běží v opačném směru. Zkrátil krok, aby zpomalil, ale zaklínač kolem něj proběhl dříve než stačil zvednout meč. Tawik ucítil silnou ránu těsně nad bedrem. Otočil se a zjistil, že padá. Pak, již na kolenou, udiveně pohlédl na svůj bok a dal se do křiku. Blíženci útočící současně na rozmazaný černý stín ženoucí se proti nim se srazili rameny a na okamžik vypadli z rytmu. To stačilo. Wyr, jehož ťal zaklínačův meč přes celou šířku hrudi, se shrbil, se skloněnou hlavou udělal ještě pár kroků a padl na pult se zeleninou. Nimir byl zasažen do skráně, zapotácel se a bezvládně se převrátil do stoky. Tržiště se zahemžilo prchajícími kupci, praskaly převržené stánky, zvedl se prach a křik. Tawik se opět pokusil zvednout na roztřesených pažích, avšak upadl.

"Zleva, Patnáctko!" zařval běžící Nohorn.

Chystal se zaklínače napadnout zezadu. Patnáctka se rychle otočil, leč nebylo to dostatečně rychle. I když vydržel ránu přes břicho a dokonce se rozehnal se k výpadu, vzápětí dostal druhý zásah. Ze strany do krku, těsně pod ucho. Ztuhl, udělal čtyři nejisté kroky a svalil se na vozík s rybami. Vozík se rozjel. Stříbřitými šupinami olepený Patnáctka se z něj sesul na dlažbu. Civril s Nohornem zaútočili společně, ze dvou stran, půlelf silným úderem z výšky, Nohorn z pokleku, nízko a vodorovně. Obě rány byly odraženy, dva kovové zvuky se slily v jeden. Civril uskočil, zakopl, ale udržel se na nohou, neboť se zachytil dřevěné konstrukce stánku. Nohorn vyskočil a kryl jej vodorovně drženým mečem. Odrazil úder silný natolik, že jej odhodil dozadu a musel přikleknout. Když se zvedal, pokusil se o finesu. Byl příliš pomalý. Dostal ránu do obličeje, symetricky ke staré jizvě. Civril se odrazil zády od stánku, přeskočil padajícího Nohorna, zaútočil z půlobratu, obouruč, nezasáhl a okamžitě uskočil. Neucítil žádnou ránu, nohy se pod ním složily teprve, když chtěl po instinktivní parádě přejít z finty do dalšího protiútoku. Z ruky přeťaté na vnitřní straně nad loktem upustil meč. Usedl na paty, potřásal hlavou, snažil se postavit, leč marně. Sklonil hlavu na kolena a tak zůstal ztuhlý v rudé kaluži mezi rozházeným zelím, kořením a rybami. Na tržiště vešla Renfri. Přicházela pomalu, měkkým kočičím krokem, vyhýbala se vozíkům a stánkům. Dav, dosud hučící v uličkách u zdí domů jako rej sršňů, ztichl. Geralt stál nehnutě, s mečem v pokleslé ruce. Dívka došla na deset kroků od něho a zastavila se. Viděl, že má pod kazajkou krátkou drátěnou košili sotva chránící boky.

"Zvolils", konstatovala. "Jsi si jist, že správně?"

"Další Tridam tu nebude", vypravil ze sebe Geralt s námahou.

"Nebyl by. Stregobor se mi vysmál. Prohlásil, že mohu klidně vyhladit celý Blaviken a pár okolních vesnic nádavkem, ale on že z věže stejně nevyleze. A nikoho tam nepustí. Ani tebe. Co tak zíráš? Ano, podvedla jsem tě. Celý život jsem podváděla, když bylo třeba. Proč bych u tebe měla dělat výjimku?"

"Odejdi odtud, Renfri!"

Zasmála se: "Kdepak, Geralte." Rychle a obratně tasila meč. "Ne, Geralte, ty jsi zvolil. Teď je řada na mně."

Jedním prudkým pohybem strhla sukni z boků, zatočila jí nad hlavou a ovinula si látku kolem levého předloktí. Geralt ustoupil, zvedl ruku a složil prsty do Znamení.

Renfri se opět krátce, chraptivě zasmála: "Nic z toho, Bělovlasý. To na mě neplatí. Jen meč. "

"Odejdi, Renfri", zopakoval. "Pokud zkřížíme meče... Nebudu už moci..."

"Já vím", odpověděla. " Jenže... ani já nemohu jinak. Prostě nemohu. Jsme tím, čím jsme. Já i ty. "

Vrhla se na něj lehkým, tanečním krokem. V natažené pravici se leskl meč, levá ruka vlekla po zemi sukni. Geralt ustoupil o dva kroky. Skočila, mávla levičkou, sukně zavířila vzduchem a za ní skrytý meč se blýskl v úsporném krátkém seknutí. Geralt uskočil, tkanina se jej ani nedotkla a Renfriina čepel sklouzla po šikmé blokádě. Odpověděl instinktivně, středem spojil obě čepele v krátkém mlýnku, pokoušeje se jí vyrazit zbraň z ruky. To byla chyba. Parírovala a okamžitě ťala z příkleku po jeho tváři. Jen tak tak stačil seknutí odvrátit a uskočit před kroužící sukní. Piruetou unikl před bleskovými údery ho stíhající čepelí, pak opět uskočil. Zaútočila, hodila mu sukni přímo do obličeje a sekla vodorovně, zblízka, z půlobratu. Unikl jí obratem těsně kolem jejího těla. Tu fintu znala. Otočila se zároveň s ním a zblízka, tak, že ucítil její dech, mu přejela břitem přes prsa. Bolest jím trhla, rytmus však neztratil. Opět se otočil na opačnou stranu, odrazil zbraň mířící na jeho spánek, udělal rychlou parádu a provedl výpad. Renfri uskočila a postavila se k úderu seshora. Geralt přiklekl a bleskurychle po ní sekl odspodu, jen špičkou meče po odhalené noze a slabině. Nevykřikla. Při pádu na koleno a na bok odhodila meč a vrazila obě ruce do hluboké rány na noze. Mezi prsty jí vytryskla krev na ozdobný pás, na losí ohrnovačky, na špinavou dlažbu. V uličkách stísněný dav se zavlnil a zašuměl. Geralt skryl zbraň.

"Neodcházej! "zasténala, svinutá do klubíčka.

Neodpověděl.

"Je mi... zima."

Neodpověděl. Renfri opět zasténala a schoulila se ještě více. Krev rychlými pramínky zaplňovala žlábky mezi kameny.

"Geralte... Obejmi mě..."

Neodpověděl. Odvrátila hlavu a znehybněla s tváří na dláždění. Z tuhnoucích prstů jí vyklouzla dlouhá, velmi úzká dýka, dosud skrývaná pod tělem. Po nekonečně dlouhé době zvedl zaklínač hlavu. Zaslechl zvuk o dlažbu ťukající Stregoborovy hole. Černokněžník spěchal, mrtvých kolem sebe si ani nevšiml.

"To byla jatka", zasípal. "Viděl jsem všechno, Geralte. V krystalu."

Přistoupil blíže a předklonil se. Ve svém volném hábitu, opřený o hůl, vypadal staře, nesmírně staře.

"Nemohu tomu uvěřit", zakroutil hlavou. Strakuše a definitivně mrtvá."

Geralt neodpověděl.

"Nu, Geralte", narovnal se čaroděj, " přivez nějakou káru. Odvezeme ji do věže. Musím ji pitvat."

Pohlédl na zaklínače, když se však nedočkal odpovědi, opět se sklonil nad bezvládným tělem.

Někdo, koho Geralt neznal, sáhl po meči a bez váhání jej tasil. "Opovaž se jí dotknout, čaroději", řekl ten někdo, koho zaklínač neznal. "Jen se jí dotkni a tvoje hlava sletí na dlažbu! "

"Geralte, copak ses zbláznil? Jsi raněn, jsi v šoku! Pitva je jediná možnost, jak zjistit..."

"Nedotýkej se jí!"

Když Stregobor viděl nahou čepel, couvl a zamával holí. "Dobrá!" vykřikl. "Jak chceš! Nikdy se ale nedovíš pravdu! Nikdy nebudeš mít jistotu! Nikdy, slyšíš, zaklínači? "

Zmiz..."

"Jak chceš", otočil se čaroděj a uhodil holí o dlažbu. "Vracím se do Koviru, v téhle díře už nebudu ani den. Pojď se mnou, nezůstávej tady. Ti lidé nic neví, jenom tě viděli zabíjet. A ty, Geralte, zabíjíš strašlivě. Tak co, jdeš?"

Geralt ani neodpověděl, ani na něj nepohlédl. Skryl meč. Stregobor pokrčil rameny a rytmicky poťukávaje holí, zamířil rychlým krokem pryč. Z davu vržený kámen bouchl o dláždění. Druhý přeletěl nad Geraltovým ramenem. Zaklínač se vztyčil a učinil rychlé gesto. Dav zahučel, kamenů přiletělo více, avšak Znamení je sráželo stranou - míjely cíl chráněný neviditelným štítem.

"Tak dost! "zařval Caldemeyn. "Nechte toho, do psího lejna!"

Dav zahučel jako příbojová vlna, ale kameny už nelétaly. Zaklínač stál, ani se nepohnul. Fojt k němu přistoupil.

"Tohle", promluvil a širokým gestem ukázal na nehybná těla válející se po rynku,"to je už všechno? Tak vypadá to menší zlo, které sis zvolil? Už jsi vyřídil všechno, cos musel?"

"Ano", odpověděl Geralt s námahou a ne hned.

"Je tvoje zranění vážné?"

"Ne."

"Tak odtud vypadni."

"Ano", řekl zaklínač. Ještě chvilku zůstal nehybně stát, vyhýbaje se fojtovu pohledu. Pak se pomalu, pomaličku otočil.

"Geralte."

Zaklínač se ohlédl.

"A už se sem nevracej", řekl Caldemeyn. "Nikdy !!!"