REVOLUCE TĚLA

Clive Barker - Revoluce těla

Vždycky, když se Charlie George probudil, jeho ruce znehybněly.

Někdy mu bylo pod pokrývkami příliš velké horko a musel jich pár přehodit na Elleninu stranu postele. Někdy ještě v polospánku vstal a došel do kuchyně, aby si nalil sklenici vychlazeného jablečného džusu.

Pak následoval návrat do postele. Ulehl vedle Ellenina lehce stočeného těla, a opět ho mohl přepadnout spánek. To ještě vyčkávaly; dokud se mu trhaně nezavřely oči a dech nenabyl pravidelnosti hodinového strojku, až pak si byly jisty, že tvrdě spí. Teprve tehdy, když věděly, že ho opustilo vědomí, se odvažovaly opět začít svou tajnou existenci.

Už několik měsíců se Charlie probouzel s nepříjemnou bolestí v zápěstích a rukou.

"Zajdi k doktorovi," říkala mu Ellen, nesoucitně jako vždycky. "Proč nezajdeš k doktorovi?"

Doktory nesnášel, proto. Který zdravě uvažující člověk by důvěřoval někomu, kdo si vystaví živnost na šťourání se v nemocných lidech.

"Nejspíš moc pracuju," soudil.

"Dost možná," zamumlala Ellen.

Nebylo by to nejpravděpodobnější vysvětlení? Byl povoláním balič; celý boží den pracoval rukama. Ty se unaví. Bylo to zcela přirozené.

"Přestaň si dělat hlavu, Charlie," řekl jednoho rána svému odrazu v zrcadle, když se vzpamatovával několika políčky, "tvoje ruce toho zvládnou."

A tak se noc co noc opakoval stejný proces. Vypadal takto:

Georgeovi spí bok po boku v manželské posteli. On leží na zádech a zlehka chrápe; ona je schoulená po jeho levici. Charlieho hlava spočívá na dvou silných polštářích. Má pootevřené čelisti a oči pod žilkovaným závojem víček sledují jakési snové dobrodružství. Možná je dnes v noci hasič, třeba se hrdinně vydává do útrob nějakého hořícího bordelu. Spokojeně sní, někdy se zamračí, jindy se sladce pousměje.

Pod pokrývkou se něco zahýbe. Pomalu, jakoby obezřele, se z tepla postele vykradou na vzduch Charlieho ruce. Ukazováčky se setkají na jemně vyklenutém břichu a propletou se jako červi obdaření nehty. Pozdraví se obejmutím, jako druzi ve zbrani. Charlie ve spánku zasténá. Zřítil se na něho bordel. Ruce se okamžitě přitisknou k tělu a předstírají, že se nic nestalo. Za chvilku, jakmile se znovu ustanoví pravidelný rytmus dechu, zapřádají rozhovor.

Nezaujatý pozorovatel, sedící v nohách Charlieho postele, by mohl tuto komunikaci vnímat jako příznak Charlieho duševní poruchy. To, jak sebou jeho ruce škubou a tahají se, chvíli se hladí, chvíli jako by spolu zápasily. Ale v jejich pohybech je jasně patrný nějaký smysl či souvislost, byť křečovitá. Někoho by mohlo skoro napadnout, že tento spící muž je hluchoněmý a mluví ze spánku. Avšak ruce nehovoří žádnou rozpoznatelnou znakovou řečí; ani se nepokoušejí komunikovat s někým dalším. Jde o tajnou schůzku uskutečňující se výhradně mezi Charlieho rukama. Celou noc mu zůstanou na břiše a budou kout pikle proti zbytku těla.

Charlie nebyl úplně neobeznámený s podvratnou činností, která se mu odvíjela v zápěstích. Byl si vědomý vágního pocitu, že něco v jeho životě není v nejlepším pořádku. Postupem času nabýval dojmu, že je odtržen od běžné zkušenosti; stále zřetelněji se stával divákem denních (a nočních) rituálů existence a přestával být jejich účastníkem. Vezměme si například jeho milostný život.

Nikdy nebyl úžasný milenec, ale zároveň neměl pocit, že by se měl za něco omlouvat. Zdálo se, že Ellen je s jeho pozorností spokojena. V této době se však cítil od milostného aktu odtržený. Sledoval své ruce, jak putují po Ellenině těle, dotýkají se jí s veškerou důvěrnou dovedností jim vlastní, ale sám na jejich manévry pohlížel jakoby z velké dálky, aniž si byl schopen vychutnávat pocity tepla a vlhka. Ne že by měl prsty neobratnější. Právě naopak. Ellen se je v poslední době naučila líbat a říkala mu, jak jsou šikovné. Její chvála ho ani v nejmenším neuklidňovala. Zjištění, že jeho ruce umí skýtat takové potěšení, i když on sám nic necítí, v něm naopak prohlubovalo pocity podrážděnosti.

Vnímal i jiné signály lability. Drobné, nepříjemné signály. Uvědomoval si, jak si jeho prsty ťukají do vojenského rytmu na krabicích, které zavíral v továrně, a jak si jeho ruce zvykly ničit tužky, lámat je na malé kousíčky, než mu došlo, co vlastně dělá (dělají), a že na podlaze balírny po sobě nechává poházené kousky dřeva a tuhy.

Nejtrapnější bylo, když zjišťoval, že se drží za ruce s naprosto cizími lidmi. K tomu došlo hned ve třech případech. Jednou na stanovišti taxíků a dvakrát ve výtahu v továrně. Říkal si, že nejde o nic jiného než o primitivní nutkání chytit se v měnícím se světě dalšího člověka; lepšího vysvětlení nebyl schopen. Ať už za tím stálo cokoliv, bylo to zatraceně znepokojivé, zvlášť když si uvědomil, že se potají drží za ruce se svým vlastním mistrem. Nejhorší ale bylo, že mistrova ruka Charlieho sevření opětovala a oba muži si uvědomili, že hledí na konce svých paží jako dva pejskaři, kteří sledují, jak jejich nezbední psíci kopulují na koncích vodítek.

Charlie si také stále častěji prohlížel své dlaně a hledal na nich chlupy. Jak ho kdysi varovala matka, takový je první příznak šílenství. Nikoli ty chlupy, ale to prohlížení.

Začal to být závod s časem. Ruce, rozmlouvající spolu v noci na Charlieho břiše, už dobře věděly, jak kritického stavu dosáhne jeho duševní rozpoložení; mohlo stačit už jen několik dní, aby jeho horečnatá představivost odhalila pravdu.

Tak co teď? Risknout předčasné odtětí, se všemi možnými následky, nebo dopustit, aby se Charlieho labilita vydala svým vlastním, nevypočitatelným směrem? Pak ovšem hrozilo nebezpečí, že odhalí komplot, který ho nasměroval na cestu k šílenství. Debaty byly stále vzrušenější. Levá ruka byla, jako obvykle, obezřetnější. "Co když se mýlíme," zaťukala, "a po opuštění těla žádný život neexistuje?"

"Pak se to nikdy nedozvíme," odpovídala Pravačka.

Levačka nad tímto problémem chvilku hloubala. Potom pravila: "Jak to provedeme, až přijde ta správná chvíle?"

To byla nepříjemná otázka a Levačka věděla, že vůdkyní uvádí do rozpaků ze všech nejvíc. "Jak?" zeptala se ještě jednou, aby zatlačila na pilu. "Jak? Jak?"

"Nějaký způsob najdeme," opáčila Pravačka. "Pokud to bude čistý řez."

"Co když se bude bránit?"

"Člověk se brání rukama. Ruce se proti němu vzbouří."

"A která z nás to bude?"

"Mě používá efektivněji," řekla Pravá, "takže já budu muset třímat zbraň. Ty získáš volnost."

Levačka byla poté chvíli zticha. Nikdy, za všechny ty roky, se neodloučily. Nebyla to příjemná představa.

"O něco později se pro mě můžeš vrátit," dodala Pravačka.

"Vrátím se."

"To musíš. Já jsem Vykupitelka. Beze mě nebudete vědět, kam se vydat. Musíš shromáždit vojsko a pak pro mě přijdete."

"Když to bude nutné, třeba až na konec světa."

"Nebuď patetická."

Potom se objaly, jako dlouho odloučené sestry, a odpřisáhly si věrnost až za hrob. Ach, tak horečnaté noci, plné povznesenosti plánovaného povstání. Dokonce i během dne, kdy se zařekly, že se nebudou dotýkat, se někdy neudržely, aby se k sobě ve chvíli nečinnosti nepřikradly a nepoklepaly se. Aby si sdělily:

Brzy, už brzy,

aby si řekly:

Zase večer: setkáme se na jeho břiše,

aby si řekly:

Jaké to bude, až svět bude patřit nám?

Charlie věděl, že nemá daleko k nervovému zhroucení. Uvědomoval si, že občas shlíží na své ruce a pozoruje je, jak zvedají ukazováčky jako dlouhokrká zvířata hlavy, jimiž se rozhlížejí po obzoru. Ve své paranoie si uvědomoval, že civí i na ruce jiných lidí, stává se posedlým odhalováním způsobů, jak promlouvají vlastním jazykem nezávisle na úmyslech svých majitelů. Svůdné ruce panenské sekretářky, šílené ruce vraha, kterého spatřil v televizi, jak popírá svou vinu. Ruce, které každým gestem zrazují své majitele, popírají vztek omluvami a lásku zuřivostí. Připadalo mu, že příznaky vzpoury jsou vidět úplně všude. Nakonec poznal, že než přijde o rozum, musí si s někým promluvit.

Vybral si Ralpha Frye z účtárny: střízlivého, nenápaditého muže, jemuž důvěřoval. Ralph měl pro něho velké pochopení.

"Jo, to se stává," přitakal. "Mě to chytlo, když ode mě odešla Yvonne. Strašný nervový záchvaty."

"Cos s tím udělal?"

"Zašel jsem k psychiatrovi. Jmenuje se Jeudwine. Měl bys zkusit nějakou terapii. Úplně tě to změní."

Charlie se nad tím zamyslel. "Proč ne?" odpověděl, co trochu podusil mozek. "Je drahý?"

"Jo. Ale je dobrej. Mě těch křečí zbavil: mám pokoj. Chci říct: než jsem k němu zašel, myslel jsem si, že jsem normální chlápek s manželskejma problémama. Teď se na mě podívej," Fry rozhodil ruce, "mám tolik potlačených libidinózních potřeb, že nevím, kde začít." Zazubil se jako šílenec. "Ale jsem šťastnej jako blecha. Nikdy jsem nebyl šťastnější. Zkus ho; brzo ti řekne, co tě rajcuje."

"Problém není v sexu," vysvětlil Charlie Fryovi.

"Na to vem jed," řekl Fry a významně se uculil. "Problém je vždycky v sexu."

Následujícího dne Charlie zavolal doktoru Jeudwineovi, aniž se o tom zmínil Ellen, a prostřednictvím psychiatrovy sekretářky si domluvil první schůzku. Během telefonátu se mu tak silně potily dlaně, až si pomyslel, že mu sluchátko vyklouzne z ruky, ale když domluvil, cítil se lépe.

Ralph Fry měl pravdu, doktor Jeudwine byl opravdu dobrý. Nezasmál se žádné drobné obavě, s níž se mu Charlie svěřoval, právě naopak; každému jeho slovu naslouchal s maximálním soustředěním. Bylo to velmi uklidňující.

V průběhu třetího sezení lékař vyvolal z Charlieho paměti jednu senzačně živou vzpomínku; na ruce jeho otce, zkřížené na mohutné hrudi, když ležel v rakvi; na jejich brunátnou barvu, drsné chluby, jimiž byly porostlé na hřbetech. Neotřesitelná autorita těchto širokých rukou, jež z nich čišela i po smrti, se Charliemu vkrádala na mysl ještě dlouhé měsíce po pohřbu. A copak si nepředstavoval, když sledoval, jak je tělo odevzdáváno hlíně, že není úplně nehybné? Že ruce ještě bubnují na víko rakve a žádají, aby byly puštěny ven? Byla to absurdní představa, ale možnost někomu se s ní svěřit Charliemu hodně pomohla. V jasném světle Jeudwineovy pracovny přelud působit nanicovatě a směšně. Pod lékařovým upřeným pohledem se zachvěl, zaprotestoval, že je na něj příliš velké světlo, a potom se vypařil, neboť byl příliš křehký, aby takovému zkoumání odolal.

Exorcismus byl mnohem snazší, než Charlie očekával. Stačilo trochu analýzy a dětský nesmysl se z jeho psýchy uvolnil jako ždibec zkaženého masa zaklesnutý v mezeře mezi zuby. Už tam nemohl dál hnít. I sám Jeudwine byl s výsledkem očividně potěšený, a když bylo po všem, jak se Charliemu vysvětlovat, že tato konkrétní obsese mu nebyla dosud známá, a přiznal, že je rád, že se mu problém podařilo odstranit. Říkal, že ruce nejsou příliš běžné symboly otcovské moci. Ve snech pacientů obvykle převládá penis, na což Charlie odpověděl, že ruce mu vždycky připadaly mnohem důležitější než přirození. Koneckonců právě ony přece dokážou změnit svět.

Ani po terapiích s Jeudwinem však Charlie nepřestal lámat tužky nebo bubnovat prsty. Naopak to dělal stále energičtěji a tvrdošíjněji než doposud.

Říkal si však, že pes středního věku se novým kouskům rychle nenaučí, a než nabude duševní rovnováhy, bude to nějakou dobu trvat.

V podzemí se dál odehrávala revoluce. Vyšlo to však jen o vlásek. Zjevně už nebyl čas na otálení. Vzbouřenkyně musely začít jednat.

Nakonec k závěrečnému povstání dala impulz nic netušící Ellen. Stalo se to jednou ve čtvrtek pozdě v noci, po vášnivém milování. Byla teplá noc, ačkoli byl už říjen; okno bylo pootevřené a záclony lehce roztažené, aby si do pokoje mohl najít cestu kradmý vánek. Manžel s manželkou leželi pod jednou přikrývkou. Charlie usnul ještě předtím, než mu na krku stačil uschnout pot. Ellen vedle něho byla pořád vzhůru, hlavu položenou na tvrdém polštáři, oči doširoka otevřené. Věděla, že dnes v noci se spánku jen tak nedočká. Bude to jednat z těch nocí, kdy ji bude svědit celé tělo, kdy ji bude tlačit každá nerovnost v posteli a ze tmy na ni budou uhrančivě civět všechny pochybnosti, které kdy pocítila. Chtěla si jít vyprázdnit močový měchýř (jako vždycky po sexu), ale nedokázala v sobě sebrat dostatečně silnou vůli, aby vstala a došla na záchod. Čím déle otálela, tím více se jí samozřejmě chtělo a tím méně se byla schopna odevzdat spánku. Zatraceně pitomá situace, pomyslela si, potom mezi všemi ostatními úzkostmi ztratila přehled, jaká situace je vlastně tak pitomá.

Charlie po jejím boku se ve spánku pohnul. Vlastně jen jeho ruce, které sebou nepřestávaly škubat. Podívala se mu do tváře. Ve spánku připomínal andílka, vypadal na méně než svých jedenačtyřicet let i navzdory bílým skvrnkám v kotletách. Domnívala se, že ho má ráda dost na to, aby mohla říct, že ho miluje, ale už ne dost na to, aby mu mohla odpustit jeho prohřešky. Byl líný, pořád si na něco stěžoval. Pořád ho něco bolelo. A pak ty večery, kdy se vracet pozdě večer (v poslední době s tím přestal) a ona si byla jistá, že se schází s nějakou jinou ženou. A zatímco ho takto sledovala, objevily se jeho ruce. Vynořily se zpod pokrývky jako dvě hašteřící se děti, a aby dodaly na váze svým argumentům, bodaly prsty do vzduchu.

Zamračila se; nemohla uvěřit vlastním očím. Připadala si jako by se dívala na televizi s vypnutým zvukem, na němohru pro osm prstů a dva palce. Jak se tak užasle dívala, ruce se vyšplhaly po stranách Charlieho netečného těla, odtáhly mu pokrývku z břicha a obnažily chlupy, které mu směrem k přirození houstly. Světlo se odrazilo od jizvy po operaci slepého střeva, světlejší než okolní kůže. Zdálo se, že se ruce na břiše na nějakou dobu uvelebily.

Hádka mezi nimi byla dnes v noci zvlášť ostrá. Levá ruka, vždycky ta konzervativnější, prosazovala odklad data odtětí, ale Pravačka už na nic čekat nehodlala. Dozrál čas, namítala, aby proti tyranovi vyzkoušely svou sílu a jednou provždy tělo svrhly. Dospěly do stavu, kdy rozhodnutí už nezáviselo jen na nich.

Ellen nadzvedla hlavu z polštáře; ruce poprvé ucítily její pohled. Byly příliš zaujaty debatou, aby si jí všimly. Teď bylo jejich spiknutí konečně odhaleno.

"Charlie..." zašeptala tyranovi do ucha, "přestaň s tím. Charlie. Přestaň s tím."

Pravá ruka vztyčila ukazováček a prostředníček a větřila po její přítomnosti.

"Charlie..." zopakovala Ellen. Proč vždycky spí tak tvrdě?

"Charlie..." zatřásla jím ještě silněji, když Pravačka poklepala na Levačku, aby ji upozornila na ženin upřený pohled. "Prosím tě, Charlie, prober se."

Pravačka bez varování vyskočila; Levačka ji následovala o zlomek vteřiny později. Ellen stačila ještě jednou zařvat Charlieho jméno, než se jí ruce sevřely kolem krku.

Charlie byl ve spánku na otrokářské lodi; jeho sny byly vždycky zasazeny do stevensonovsky exotického prostředí. V tomto příběhu měl spoutané ruce a kdosi ho vlekl za okovy k pranýři, kde měl být potrestán za jakýsi nevysvětlený přestupek. Najednou se mu však začalo zdát, že popadl kapitána pod útlým krkem. Všude kolem se ozýval jásot dalších otroků, kteří ho ve škrcení nadšeně podporovali. Kapitán - který vypadal docela jako doktor Jeudwine - ho vysokým a vyděšeným hláskem prosil, aby s tím přestal. Skoro to byl ženský hlas; Ellenin hlas. "Charlie!" ječel, "prosím tě, ne!" Ale hloupé protesty Charlieho jen nutily, aby jím třásl ještě prudčeji. Cítil se jako hrdina, když se kolem něho v radostném houfu shromáždili zázračně osvobození otroci, aby byli svědky posledních chvil svého pána.

Kapitán, s brunátnou tváří, stačil jen zaskuhrat; Vždyť mě zabíjíš ... než mu Charlie naposledy zaryl prsty do hrdla a poslal ho na pravdu boží. Až tehdy si pod příkrovem spánku uvědomil, že jeho oběť, třebaže mužského pohlaví, nemá ohryzek. Ale to už se loď kolem něho začínala rozplývat, rozjařené hlasy ztrácely na síle. Trhaně si otevřel oči, a stál na posteli jen v kalhotách od pyžama, s Ellen v náručí. Měla tmavou tvář, potřísněnou hustými bílými slinami. Z úst jí vyčníval jazyk. Oči měla pořád otevřené a Charlie měl na okamžik pocit, že v nich ještě zahlédl jiskřičku života, která se zatetelila pod okenicemi jejích víček. Potom zůstala okna prázdná: Ellen z domu odešla.

Charlieho zaplavil soucit a strašlivá lítost. Pokusil se tělo pustit, ale jeho ruce se Ellen odmítaly odtrhnout od hrdla. Palci, nyní už naprosto necitelnými, ji nepřestával škrtit; přitom se ho zmocnil bezostyšný pocit viny. Udělal několik krůčků přes postel a sestoupil na podlahu, ale Ellen ho následovala ve vzdálenosti natažených paží jako nedobrovolná taneční partnerka.

"Prosím..." úpěnlivě prosil své prsty. "Prosím vás!"

Ruce, najednou nevinné jako dvě školačky přistižené při krádeži, pustily své břemeno a vyskočily v předstíraném překvapení. Ellen se zhroutila na koberec jako hezký mrtvý pytel. Charliemu se podlomila kolena; nedokázal zabránit pádu, sesul se vedle manželky a z očí mu vyhrkly slzy.

Nyní nezbývalo než jednat. Nebylo třeba maskování, tajných schůzek a nekonečných debat - pravda vyšla najevo, ať už to bylo ku prospěchu věci, či naopak. Teď musely jen chvilku počkat. Bylo jen otázkou času, než se Charlie přiblíží na dosah kuchyňského nože, pily či sekery. Nebude to trvat dlouho, už to nebude trvat dlouho.

Charlie zůstal dlouho ležet na podlaze vedle Ellen a nepřestával vzlykat. A pak ještě hodně dlouho přemýšlel. Co má udělat nejdřív? Zavolat svému právníkovi? Na policii? Doktoru Jeudwineovi? Ať zavolá komukoliv, nemůže to udělat natažený na zemi. Pokusil se vstát, ačkoli měl obrovský problém jenom přinutit znecitlivělé ruce, aby mu poskytly oporu. Celé tělo se mu třáslo, jako by jím procházel jemný elektrický výboj. Necitelné měl ale pouze ruce. Pozvedl si je k obličeji, aby si otřel uslzené oči, ale ruce se mu jen bezvládně složily na tváře. Na loktech se připlazil ke stěně a jako červ se po ní vydrápal na nohy. Poloslepý žalem vyrazil z ložnice a seběhl do přízemí. (Kuchyně, říkala Pravačka Levačce, utíká do kuchyně.) Ocitl jsem se v něčí noční můře, blesklo Charliemu hlavou, když bradou dloubl do vypínače světla v jídelně a zamířil k baru. Jsem nevinný. Jsem nula. Proč se to děje zrovna mně?

Když se pokusil sevřít v rukou láhev s whisky, vyklouzla mu z dlaní. Rozbila se na podlaze jídelny a palčivá vůně destilátu mu podráždila chuťové pohárky.

"Skleněné střepy," zaťukala Levačka.

"Ne," opáčila Pravačka. "V úvahu připadá jenom čistý řez. Měj trpělivost."

Charlie se od rozbité láhve dopotácel k telefonu. Musel zavolat Jeudwineovi; doktor už mu řekne, co má udělat. Pokusil se zvednout sluchátko, ale ruce mu opět vypověděly službu; když chtěl vyťukat psychiatrovo číslo, prsty se jen ohnuly v kloubech. Po tvářích mu stékaly slzy rozhořčení a smývaly smutek vztekem. Sluchátko nemotorně popadl mezi zápěstí a přitáhl si je k uchu, kde si je zaklínil mezi hlavu a rameno. Potom loktem vyťukal Jeudwineovo číslo.

Ovládej se, napomínal se nahlas, nepřestávej se ovládat. Slyšel, jak Jeudwineovo číslo odcvakává telefonní sítí. Už za několik vteřin na druhém konci linky zvedne sluchátko příčetnost, pak bude všechno v pořádku. Ještě musí chvilku vydržet.

Ruce se začaly křečovitě otevírat a zatínat.

"Ovládej se..." říkal si, ale ruce ho neposlouchaly.

Daleko od něho - ach tak daleko - v domě doktora Jeudwinea vyzváněl telefon.

"Zvedni ho, zvedni ho! Pro boha živýho, zvedni ho!"

Charliemu se tak prudce roztřásly ruce, že stěží dokázal udržet sluchátko pod krkem.

"Zvedni ho!" zaječel do sluchátka. "Prosím tě."

Než dokázal promluvit hlas rozumu, Pravačka vystřelila a chytila se týkového jídelního stolu, který stál asi metr od Charlieho. Sevřela okraj, až Charlie málem ztratil rovnováhu.

"Co... to... děláš?" vyjekl, aniž přesně věděl, zda se obrací sám na sebe nebo na ruku.

Vyděšeně zíral na vzbouřivší se ruku, která se neúprosně kradla po hraně stolu. Její úmysl byl zřejmý: chtěla ho odtáhnout od telefonu, od Jeudwinea a veškerých nadějí na záchranu. Ztratil kontrolu nad jejím chováním. V zápěstích a předloktích už nic necítil. Ruka už mu nepatřila. Byla sice součástí jeho těla - ale už mu nepatřila.

Na druhém konci linky někdo konečně zvedl sluchátko a Jeudwineův hlas, mírně podrážděný nečekaným probuzením, zamručel:

"Haló?"

"Pane doktore..."

"Kdo volá?"

"Tady Charlie..."

"Kdo?"

"Charlie George, pane doktore. Určitě si na mě vzpomínáte."

Ruka ho s každou další drahocennou vteřinou táhla dál od telefonu. Cítil, jak mu sluchátko klouže ze sevření mezi ramenem a uchem.

"Jak jste to říkal?"

"Charles George. Proboha, Jeudwine, musíte mi pomoct."

"Zavolejte mi zítra do ordinace."

"Vyslechněte mě, prosím. Moje ruce, pane doktore... ztratil jsem nad nimi kontrolu."

Charliemu se sevřel žaludek, když ucítil, jak se mu něco plazí po boku. Byla to jeho levá ruka; kradla se mu přes přední část těla a dolů k rozkroku.

"Neopovažuj se," varoval ji, "ty patříš mně."

Jeudwine byl na rozpacích. "S kým to mluvíte?" zeptal se.

"Se svýma rukama! Chtějí mě zabít, pane doktore!" Zařval, aby ruku zarazil. "To nesmíš! Zastav!"

Levačka despotovým výkřikům nevěnovala pozornost, sevřela Charliemu varlata a stiskla, jakoby prahla po krvi. Nebyla zklamaná. Charlie zavřeštěl do telefonu, když Pravačka využila jeho chvilkové nepozornosti a prudce jím smýkla. Sluchátko spadlo na podlahu a Jeudwineovy otázky přehlušila mučivá bolest v rozkroku.

Charlie se ztěžka skácel na podlahu a při pádu se hlavou udeřil o stůl.

"Svině," sykl na svou ruku. "Ty svině." Levačka bez jediného projevu lítosti vycupitala po Charlieho těle za Pravačkou vyčkávající na desce stolu, a Charlie tak zůstal za ruce viset ze stolu, u něhož tolikrát obědval, u něhož se tolikrát smál.

Za chvilku, když se poradily o dalším postupu, uznaly za vhodné nechat ho dopadnout na zem. Charlie si sotva uvědomil, že je volný. Krvácel z hlavy i z rozkroku; chtěl se jen na chvíli schoulit do klubíčka a počkat, dokud neustoupí bolest a nucení ke zvracení. Ale povstalkyně měly jiné plány a on se jim nedokázal postavit. Jen okrajově pochopil, že začaly zatínat prsty do hustého koberce a vlečou jeho bezvládné tělo ke dveřím jídelny. Za dveřmi byla kuchyně; se všemi svými pilkami na maso a porcovacími noži. Charlie sám sebe viděl jako obrovskou sochu, kterou táhnout stovky zpocených dělníků na místo jejího uložení. Nebyl to snadný přesun: tělo se pohybovalo za nekonečného otřásání a škubání, nehty se zachytávaly v koberci, tuková vrstva na hrudi se sdírala na krev. Ale do kuchyně už zbýval jen jediný metr. Charlie ucítil na tváři práh a už měl pod sebou i ledově studené dlaždice. Zatímco ho ruce táhly přes poslední metry kuchyňské podlahy, postupně se mu vraceno i trýzněné vědomí. Ve slabém měsíčním přísvitu spatřil dobře známou scénu: sporák, vrnící ledničku, nášlapný odpadkový koš, myčku nádobí. Kuchyňské zařízení se nad ním hrozivě tyčilo: připadal si jako červ.

Ruce dospěly ke sporáku. Soukaly se po jeho přední stěně a on je následoval jako svržený král na cestě k popravčímu špalku. Už se neúnavně sunuly přes plochu s hořáky, klouby bílé úsilím, s bezmocným tělem ve vleku. Ačkoli to necítil ani neviděl, Levačka se chytila konce kuchyňské linky pod řadou nožů, uložených na předepsaných místech na zavěšené poličce. Jednoduché nože, zubaté nože, loupací nože, porcovací nože - všechny do jednoho příhodně umístěné vedle prkénka na krájení, od něhož vedlo korýtko do dřezu prosyceného vůní borového háje.

Měl velmi vzdálený dojem, že slyší policejní houkačky, ale nejspíš mu jen hučelo v hlavě. Zlehka otočil hlavu. Od spánku ke spánku se mu prohnala bolest, ale závrať nebyla ničím ve srovnání se strašlivými salty, do kterých se pustil jeho žaludek, když konečně zaznamenal jejich úmysly.

Věděl, že všechny čepele jsou nabroušené. Ostré kuchyňské náčiní představovalo jeden z článků Elleniny víry. Začal divoce vrtět hlavou v posledním, zběsilém popření celé této noční můry. Nebyl tu však nikdo, koho by mohl prosit o slitování. Jen jeho vlastní zatracené ruce, chystající tento definitivní šílený kousek.

Potom zazvonil domovní zvonek. To se mu nezdálo. Zazvonil jednou, a pak podruhé a potřetí.

"A máte to!" zvolal před svými mučitelkami. "Slyšíte to, vy potvory? Někdo přišel. Já věděl, že se někdo objeví."

Pokusil se postavit a otočil hlavu zpátky na její krátké ose, aby se podíval, čemu se teď tyto nenadále vyspělé stvůry věnují. Ty se měly čile k dílu. Levé zápěstí už měl položené přesně uprostřed prkénka na krájení.

Domovní zvonek zazvonil ještě jednou, dlouhým, netrpělivým zadrnčením.

"Tady!" zařval chraptivě. "Jsem tady! Vyražte dveře!"

Vyděšeně klouzal očima od ruky ke dveřím, ode dveří k ruce a propočítával své šance. Pravá ruka se s klidnou střízlivostí natáhla po sekáčku na maso, který visel za dírku v čepeli úplně na konci poličky. Ještě pořád nemohl uvěřit, že se ho chystá znetvořit vlastní ruka - jeho družka a obránkyně, končetina, která se podepisovala jeho jménem, která hladila jeho ženu. Potěžkala sekáček a s nestoudnou pomalostí zkoušela, jak je vyvážený.

Za sebou uslyšel třesk rozbitého skla, když policisté vyrazili tabulku ve vstupních dveřích. Už se otvorem natahují k zámku a otevírají dveře. Kdyby si pospíšili (hodně pospíšili), pořád by mohli hrůznému činu učinit přítrž.

"Tady!" řval. "Tady!"

Výkřiky následovalo slabé zasvištění: zvuk sekáčku rychle a vražedně dopadajícího na připravené zápěstí. Levačka ucítila, jak narazil do jejího kořene, a všemi pěti prsty se jí prohnala nepopsatelná euforie. Charlieho krev pokřtila hřbet ruky horkými sprškami.

Tyranova hlava zmlkla. Jen se zhroutila, když upadla v šoku do bezvědomí, což bylo pro Charlieho jedině dobře. Nemusel poslouchat klokotání své krve, odtékající do odpadní trubky ve dřezu. Nemusel rovněž vnímat druhou a třetí ránu, které mu definitivně odťaly ruku od zbytku paže. Tělo, které ztratilo oporu, se překotilo dozadu a cestou na podlahu ještě narazilo do police se zeleninou. Z papírové tašky se vykutálely cibule a dopadly do tratoliště krve, která mu rytmicky prýštila z prázdného zápěstí.

Pravačka upustila sekáček. Ten s lomozem dopadl do dřezu. Vyčerpaná osvoboditelka sklouzla z prkénka a dopadla na tyranovu hruď. Úkol byl splněn. Levačka byla volná a pořád žila. Revoluce začala.

Osvobozená ruka odcupitala k okraji linky a zvedla ukazováček, aby očichala nový svět. Pravačka krátce zvedla prsty v gestu vítězství a nevinně se složila na Charlieho tělo. Chvíli se v kuchyni nic nehýbalo s výjimkou Levačky testující prstem svobodu a pomalého zurčení pramínků krve stékajících po přední stěně kredence.

Potom závad studeného vzduchu, který se prohnal jídelnou, upozornil Levačku na bezprostřední nebezpečí. Vyrazila hledat úkryt, když na scénu jejího triumfu vtrhl dusot policejních bot a změť protichůdných rozkazů. V jídelně se rozsvítilo světlo a dopadlo až na místo, kde na kuchyňské podlaze leželo bezvládné tělo.

Charlie světlo z jídelny uviděl na konci dlouhatánského tunelu. Bleskurychle se od něj vzdaloval. Už bylo velké jen jako špendlíková hlavička. A mizelo... mizelo...

Potom se rozzářila zářivka v kuchyni.

Jakmile policisté vstoupili do kuchyně, Levačka se ukryla za odpadkový koš. Nevěděla, co jsou tito vetřelci zač, ale cítila, že představují hrozbu. Podle toho, jak se skláněli nad tyranem, jak jemně s ním zacházeli, ovazovali ho, potichu k němu promlouvali, to byli nepřátelé, o tom nebylo pochyb.

Z patra se ozval hlas: mladý hlas přeskakující hrůzou.

"Seržante Yappere?"

Policista u Charlieho rychle vstal a nechal svého druha, aby mu dokončil obvazování zápěstí.

"Co se stalo, Rafferty?"

Nahoře je tělo, v ložnici. Žena."

"Dobře." Yapper začal mluvit do vysílačky. "Pošlete sem někoho z forenzního. A kde je ta sanita? Máme tu zmrzačeného muže."

Otočil se zpátky do kuchyně a z horního rtu si utřel kapku studeného potu. Přitom měl pocit, jako by se přes podlahu kuchyně něco rychle přemístilo ke dveřím; něco, v čem jeho vyčerpané oči rozpoznaly velkého rudého pavouka. Nebylo pochyb, že šlo o světelný přelud. Yapper nechoval pavouky v přílišné lásce, ale dal by ruku do ohně, že se tento rod nemůže pochlubit podobným exemplářem.

"Pane?" Pohyb spatřil, či alespoň letmo zaregistroval, i muž u Charlieho boku. Vzhlédl k nadřízenému. "Co to bylo?" ptal se nevěřícně.

Yapper se na něho zaraženě podíval. U dolního okraje kuchyňských dveří se zaklapla chlopeň kočičích dvířek. Ať už to bylo cokoliv, uteklo to. Yapper upřel oči na dveře, aby se nemusel dívat do mladíkovy zvědavé tváře. Potíž je v tom, pomyslel si, že oni předpokládají, že všechno víte. Chlopeň se kývala na závěsech.

"Kočka," odpověděl Yapper, ale svému ubohému vysvětlení ani trochu nevěřil.

Byla studená noc, ale Levačka chlad nevnímala. Kradla se kolem domu, těsně u zdi jako krysa. Pocit svobody byl povznášející. Necítila v nervech tyranovu nadvládu; nemusela trpět váhu jeho směšného těla ani nebyla nucena vyhovovat jeho malicherným požadavkům. Nemusela mu nic nosit ani přidržovat, vykonávat za něho všechnu špinavou práci; nemusela být poslušna jeho nicotné vůle. Jako by se narodila do jiného světa; do světa sice o něco nebezpečnějšího, nicméně skýtajícího mnohem větší možnosti. Věděla, že na sebe vzala strašlivou odpovědnost. Byla jediným důkazem života po opuštění těla; nyní musí tuto radostnou zvěst nějak sdělit co největšímu počtu podobně ujařmených otrokyň. Už zakrátko bude se dny nevolnictví jednou provždy konec.

Zastavila se na rohu domu a zavětřila před otevřenou ulicí. Policisté přicházeli a odcházeli; okolní domy ozařovaly záblesky červených a modrých světel, z oken přes ulici vykukovaly zvídavé hlavy a při pohledu na noční ruch nevěřícně pomlaskávaly. Mělo by se povstání zahájit tady, v těchto osvětlených domech? Ne. Tito lidé jsou už příliš probuzeni. Lepší bude najít spící duše.

Ruka cupitala přes zahrádku před domem a nervózně se zarazila při každém hlasitém kroku nebo rozkazu, který jí připadal, že míří k ní. Ukryla se do nevypletého květinového záhonu a doběhla na ulici, aniž ji někdo spatřil. Když slézala na chodník, chvatně se ohlédla.

Tyrana Charlieho právě nakládali do sanitky a nad nosítky mu přidržovali celou změť láhví s výživou a krví, jejichž obsah mu vtékal do žil. Na hrudi mu ležela netečná Pravačka, omámená do nepřirozeného spánku. Levačka tělo bezvládného muže sledovala, dokud se jí nevytratilo z dohledu; bolest z odloučení od celoživotní družky byla takřka nesnesitelná. Měla však na práci jiné, naléhavější věci. Zanedlouho se vrátí a Pravačku osvobodí stejně, jako osvobodila ona ji. A to se potom budou mít.

(Jaké to bude, až nám bude patřit svět?)

Ve vestibulu mládežnické ubytovny na Monmouth Street zazíval noční hlídač a uvelebil se na otočné židli v pohodlnější poloze. Pohodlí bylo pro Christieho velmi relativní pojem; hemeroidy ho svědily, ať přenesl váhu na tu či onu hýždi, a dnes mu připadaly citlivější než obvykle. Sedavé zaměstnání: noční hlídač, nebo alespoň takto se plukovník Christie rozhodl vykládat své povinnosti. Kolem půlnoci se vydával na jedinou zběžnou obhlídku budovy, aby se přesvědčil, že jsou zavřené a zamčené všechny dveře, pak usedal k nočnímu spánku, a i kdyby čert na koze jezdil, k opětovnému vstávání by ho donutilo snad jen zemětřesení.

Christiemu bylo dvaašedesát, byl rasista a byl na to hrdý. Pro černochy, kteří se hrnuli po chodbách ubytovny, většinou mladíky, kteří neměli pořádný domov, pro lumpy, které místní úřady zanechávaly na prahu zařízení jako nechtěné děti, měl jen slova pohrdání. To teda byly děti! Do jednoho je považoval za hulváty; věčně se pošťuchovali a plivali na čisté podlahy, neuměli říct jedinou větu bez sprostého slova. Dnes v noci, jako obvykle, se ošíval na hemeroidech a mezi klimbáním si představoval, jak by je, za jejich nevycválanost, kdyby se mu naskytla příležitost, nechal trpět.

Prvním signálem, který Christie zaregistroval ohledně svého blížícího se odchodu z tohoto světa, byl pocit chladu a vlhka, který zaznamenala jeho ruka. Otevřel oči a prohlédl si nataženou paži. V prstech - byť se to zdálo absurdní - třímal useknutou ruku. Ještě absurdnější bylo, že obě ruce si potřásaly jako staří přátelé. Christie vstal, z hrdla se mu vydral nesrozumitelný výraz zhnusení a věci, kterou takto nedobrovolně svíral, se pokusil zbavit prudkým mávnutím ruky - jako člověk, kterému se na prsty přilepila žvýkačka. Mysl mu vířila otázkami. Sebral tuto věc, aniž si to uvědomil? Pokud ano, kde ji sebral a komu proboha patřila? Ještě znepokojivější však byla otázka, jak je možné, že věc tak nepopiratelně mrtvá se ho může držet za ruku, jako by se jí už nehodlala nikdy pustit?

Natáhl se k požárnímu hlásiči - nic jiného ho v této bizarní situaci nenapadlo. Ale než dosáhl na tlačítko, jeho druhá ruka bez jakýchkoli vědomých pokynů zabloudila k horní zásuvce stolu, u něhož seděl, a ihned ji otevřela. Vnitřek zásuvky byl vzorem dokonalého pořádku: ležely v ní Christieho klíče, záznamník, rozpis směn a - ve skrytu úplně vzadu - kukri, kterou mu dal za války jeden Gurkha. Měl ji vždycky po ruce, pro případ, že by se domorodci začali bouřit. Kukri byla výtečná zbraň; podle Charlieho odhadů na světě neexistovala lepší. Gurkhové v souvislosti s ní říkali, že dokáže nepříteli odseknout hlavu tak čistě, že dotyčný bude žít v přesvědčení, že ho rána minule, dokud nepokývá hlavou.

Ruka zvedla kukri za rytinami ozdobenou rukojeť a bleskově - příliš rychle na to, aby plukovník vytušil její úmysl dřív, než svůj čin vykonala - ťala čepelí do zápěstí druhé ruky, kterou odsekla jediným snadným, elegantním úderem. Když plukovníkovi z konce paže vytryskla krev, zbělel jako stěna. Zapotácel se, zakopl o otáčecí židli a prudce narazil do stěny svého kamrlíku. Z háčku se uvolnila královnina podobizna a těsně vedle něho se rozbila na kusy.

Zbytek už byl jen zlý sen: bezmocně sledoval, jak obě ruce - jedna jeho vlastní, druhá stvůra, která tento masakr podnítila - zvedly kukri jako obrovskou sekeru; uviděl, jak se mu mezi nohama objevila jeho druhá vlastní ruka a připravuje se na osvobození; uviděl, jak se zvedá a dopadá nůž; uviděl, jak mu bezmála přesekl zápěstí, jak pižlá a odtíná tkáně, piluje kost. Úplně nakonec, když si pro něho přišla Smrtka, zahlédl, jak mu u nohou poskakují tři zvířátka s uraženou hlavou, zatímco mu z pahýlů rukou crčelo jako z kohoutků a z horka vzlínajícího z tratoliště krve se mu orosilo čelo i navzdory chladu, který se mu usadil ve vnitřnostech. Děkuji a dobrou noc, plukovníku Christie.

Tahleta revoluce jde docela snadno, pomyslela si Levačka, když se trojice rukou šplhala do schodů ubytovny. Hodinu od hodiny byly silnější. V patře byly cely a v nich vždy dvě vězenkyně. Despotové leželi ve své nevinnosti s rukama na hrudích nebo na polštářích, zakrývali si jimi tváře ve snech nebo je nechávali spuštěné blízko země. Osvoboditelky se potichu prosmekávaly pootevřenými dveřmi, šplhaly po pokrývkách, prsty se dotýkaly čekajících dlaní, hlazením vyvolávaly skryté zášti, jemně probouzely dřímající vzpouru...

Boswell se cítil pod psa. Na záchodě na konci chodby se nakláněl nad umyvadlem a pokoušel se vyzvracet. Ale už v sobě nic neměl, jen rozechvělý pocit uvnitř žaludku. Po vynaložené námaze ho bolelo břicho; hlavu měl jako nafukovací balon. Proč si nikdy nezapíše za uši, v čem spočívá jeho slabost? S vínem se odjakživa nekamarádil. Příště, říkal si v duchu, se toho hnusu ani nedotknu. Opět se mu zvedl žaludek. Zase nic, pomyslel si, když se mu křeč prohnala hrdlem. Strčil hlavu do umyvadla a hekl, no jasně, nic. Čekal, až nával nevolnosti přejde, potom se narovnal a zadíval se do umaštěného zrcadla na svou popelavou tvář. Vypadáš jako mátoha, chlape, říkal si. Když na nepříliš symetrický obličej vyplázl jazyk, na chodbě za dveřmi se ozval jekot. Za dvacet let a dva měsíce svého života Boswell nikdy podobný zvuk neslyšel.

Opatrně přešel ke dveřím místnůstky. Váhal, jestli je má otevřít. Ať už se na druhé straně dveří dělo kdovíco, neznělo to zrovna jako večírek, na který by chtěl vtrhnout. Ale má tu přece kamarády, ne? - druhy v neštěstí. Jestli tu propukla nějaká rvačka nebo svár, musí jim jít na pomoc.

Odemkl a otevřel dveře. Pohled, který se naskytl jeho očím, ho udeřil jako rána palicí. Chodba byla jen slabě osvětlená - v pravidelných odstupech na ní hořelo několik ušmudlaných žárovek a na několika místech dopadal na podlahu kužel světla z některého pokoje - a z větší části tonula ve tmě. Boswell poděkoval Jahovi za každou drobnou laskavost. Vůbec se netoužil seznamovat s podrobnostmi události, k níž na chodbě došlo; už jen celkový obrázek byl krajně znepokojivý. Chodba se proměnila v jeden velký blázinec; obyvatelé ubytovny se zmítali v prosebné panice, ačkoli se zároveň zohavovali všemi ostrými nástroji, které jim přišly pod ruce. Většinu mužů znal, když ne jménem, tak přinejmenším od vidění. Znal je jako normální příčetné lidi; nebo příčetní alespoň bývali. Teď je zachvátila zběsilá touha po sebemrzačení a většina z nich už byla nenapravitelně zohyzděna. Všude, kam se Boswell podíval, se mu naskýtal obraz stejné hrůzy. Na zápěstí a předloktí dopadaly nože, ze vzduchu se jako déšť snášela krev. Někdo - byl to Jesus? - měl ruce vstrčené mezi dveře a dveřní rám a opakovaně dveřmi třískal do vlastního masa a kostí, zatímco řval na celé kolo, aby mu v tom někdo zabránil. Jeden z bělochů našel plukovníkův nůž a teď si jím amputoval ruku. Před Boswellovýma očima se jí zbavil, ruka s roztřepeným kořenem dopadla hřbetem na zem a začala ve vzduchu škubat prsty, jako by se pokoušela převrátit. Nebyla mrtvá, dokonce ani neumírala.

Několik mladíků toto třeštění nezasáhlo; tito ubožáci se stali jeho oběťmi. Jejich běsnící druzi je chytali do vražedného sevření a ubodávali je k smrti. Jednomu - byl to Savarino - vytřepával duši z těla hoch, k němuž si Boswell nedokázal přiřadit žádné jméno; vrah s omluvami na rtech jen nevěřícně civěl na své vzbouřivší se ruce.

Z jednoho pokoje se vypotácela další postava s cizí rukou přitisknutou na průdušnici a vrávoravě zamířila k záchodu na konci chodby. Byl to Macnmara: chlapík tak vyzáblý a neustále zdrogovaný, že mu ostatní říkali Vysmátá tyčka. Boswell ustoupil a Macnamara, přidušeně žadonící o pomoc, vklopýtal otevřenými dveřmi na záchod a skácel se na podlahu. Kopal nohama a škubal za pětiprstého zabijáka, který jej rdousil, avšak než Boswell stačil zakročit a nějak mu ulevit, kopání zesláblo a zakrátko, podobně jako mladíkovy protesty, ustalo nadobro.

Boswell od mrtvého těla poodstoupil a ještě jednou vyhlédl ven. Mrtví nebo umírající už zatarasili celou úzkou chodbu, někde leželi i dva na sobě, a tytéž ruce, které kdysi náležely těmto mužům, teď v horečnatém vzrušení cupitaly přes hromady, kde bylo třeba, pomáhaly dokončit amputace, nebo už jen tancovaly na mrtvých tvářích. Když se otočil a podíval se na podlahu záchodu, uviděl, že Macnamaru si našla další ruka a s pomocí kapesního nože mu piluje zápěstí. Na cestě z chodby k mrtvole zanechala krvavé stopy. Boswell okamžitě vyrazil třísknout dveřmi, než měly zaplavit celou místnost. Když se pohnul, chodbou vystartoval Savarinův vrah, výtržník blekotající omluvy, který se nechal za svýma vražednýma rukama vléct jako náměsíčník.

"Pomoc!" vřeštěl.

Boswell práskl dveřmi žadonícímu vrahovi přímo před nosem a zamkl. Vzteklé ruce začaly do dveří zběsile tlouct a burcovat ostatní, zatímco výtržníkovy rty, přitisknuté ke klíčové dírce, nepřestávaly prosit: "Pomozte mi. Já toho chlápka nechci oddělat, pomozte mi." S pomocí táhni někam, pomyslel si Boswell a pokoušel se naléhání vytěsnit z mozku, aby mohl zvážit dostupné možnosti.

Ucítil něco na noze. Podíval se, a ještě než to spatřil, už věděl, co to bude. Jedna z rukou, levačka plukovníka Christieho, kterou poznal podle vybledlého tetování, se mu drápala po nohavici. Boswell začal trojčit jako klučík, kterému přistála na kůži včela, svíjel se, zatímco se mu šplhala k trupu, ale byl příliš vyděšený, aby se ji pokusil odtrhnout. Koutkem oka zahlédl, že druhá ruka, ta, která se s takovou horlivostí pustila kapesním nožíkem do Macnamarova zápěstí, už své úsilí vzdala a přebíhá podlahu, aby se přidala k družce. Nehty cvakala o dlaždice jako krab drápkatýma nohama. Dokonce se jako krab pohybovala bohem, protože se ještě nenaučila, jak se přemisťovat dopředu.

Boswellovy ruce ještě pořád reagovaly na pokyny; podobně jako ruce několika jeho kamarádů (bývalých kamarádů) na chodbě byly na svém působišti pořád ještě spokojené; zůstávaly nepostižené jako jejich majitel. Tomu osud dopřál šanci přežít. Musí ji chytit za pačesy.

Sebral síly a na ruku na podlaze dupl. Uslyšel, jak mu pod patou zakřupaly prsty a stvůra se zasvíjela jako had, ale než se vypořádá s druhou agresorkou, aspoň bude vědět, kde ji má. Pak se, s rukou uvězněnou pod nohou, předklonil, uchopil kapesní nožík ležící vedle Macnamarova zápěstí a hrot zbraně vtlačil do hřbetu Christieho ruky, která se mu teď škrábala po břiše. Ruka, vystavená nenadálému útoku, mu sevřela kůži a zaryla mu do břicha nehty. Boswell byl hubený a na tvrdém svalu se ho nebylo kde chytit. I navzdory riziku sebevykuchání zatlačit nůž o něco hlouběji. Christieho ruka ho pořád nechtěla pustit, ale následující bodnutí ji už ochromilo. Ruka ochabla a Boswell si ji strhl z těla. Zůstala napíchnutá na nožíku, přesto však pořád neměla v úmyslu zemřít; Boswell si toho byl dobře vědomý. Podržel ji v napřažené ruce a hleděl na její bezmocně se svírající prsty. Potom zarazil nůž do sádrokartonové desky stěny a ruku, neschopnou dalších útoků, tam nechal nabodnutou. Potom upřel pozornost na vražedkyni pod svou nohou; co nejprudčeji na ni dupl a uslyšel, jak se zlomil další prst a hned nato další. Ruka se přesto dál vytrvale kroutila. Nohu z ní tedy odtáhl a co nejsilněji a nejvýš ji nakopl tak, aby narazila do protější stěny. Ruka vrazila do zrcadla nad umyvadly, zanechala na něm šmouhu jako hozené rajče a spadla na zem.

Nečekal, aby se podíval, jestli přežila. Musel se vypořádat s dalším nebezpečím. Na dveře bušily další pěsti, ozývaly se další výkřiky a omluvy. Chtěli dovnitř: a zakrátko se jim to mělo podařit. Překročil Macnamaru a přešel k oknu. Sice nebylo velké, ale velký nebyl ani on. Trhl zástrčkou, na drážkách plných uschlé barvy okno vytlačil vzhůru a vyšvihl se nahoru. S hlavou venku a nohama dosud uvnitř si uvědomil, že je v prvním patře. Ale pád, i ošklivý pád z takové výšky, byl lepší než čekání, jak dopadne noční záchodový večírek. Nedočkaví hosté se domáhali vstupu a dveře už nemohly tlaku jejich žádostivosti dlouho odolávat. Vyhlédl z okna: přímo pod ním se zvlnil chodník. Jakmile dveře kapitulovaly, skočil a ztěžka dopadl na beton. Odrazil se skoro přímo n nohy, zkontroloval, v jakém stavu má končetiny, a aleluja!, nic si nezlomil. Jah má zbabělce rád, pomyslel si. V okně nahoře se objevil omlouvající se výtržník a upřel dolů toužebný pohled.

"Pomoz mi," žadonil. "Já nevím, co dělám." Ale potom ho pod krkem chytil pár rukou a učinil omluvám přítrž.

V zamyšlení, koho by měl informovat, a vlastně o čem, se Boswell, oblečený jen do trenýrek a neformálních ponožek, vydal na cestu pryč a zakoušel nesmírný pocit vděčnosti, že mu může být taková zima. Trochu se mu podlamovaly nohy, ale to se určitě dalo očekávat.

Charlie se probral s jednou mimořádně absurdní představou. Přišlo mu na mysl, že zabil Ellen a pak si usekl ruku. To moje podvědomí je pořádné semeniště nesmyslů, když se v něm rodí takové hlouposti! Pokusil se promnout si oči, aby uspíšil probuzení, ale žádnou ruku k takovému mnutí nenašel. Prudce se posadil na posteli a rozeřval se na celou místnost.

Yapper nechal na oběť brutálního zmrzačení dohlížet mladého Raffertyho a dal mu jasný příkaz, aby ho uvědomil hned, jakmile Charlie George procitne. Rafferty spal; probudil ho až řev. Charlie upřel oči na mladíkovu tvář: tak ohromenou, tak šokovanou. Při pohledu na ni řvát přestal - vždyť toho chudáka děsil.

"Tak jste se nám probral," hlesl Rafferty. "Já pro někoho skočím, ano?"

Charlie si ho tupě prohlížel.

"Zůstaňte, kde jste," dodal Rafferty. "Přivedu sestru."

Charlie položil ovázanou hlavu na naškrobený polštář a pohlédl na svou pravou ruku, zaťal ji a všemožně zkoušel svaly. Ať se doma stal obětí kdovíjakého přeludu, už vyprchal. Ruka na konci paže byla jeho; nejspíš byla jeho odjakživa. Jeudwine mu vyprávěl o syndromu "vzbouřivšího se těla": o vrazích, kteří budou raději tvrdit, že jejich ruce vedou vlastní život, než aby přijali odpovědnost za své činy, o násilnících, kteří se mrzačí a věří, že příčina spočívá v poblázněném údu, nikoli v mysli ovládající tento úd.

On nic předstírat nebude. Je blázen a nemá cenu o tom polemizovat. Ať si s ním udělají všechno, co uznají za vhodné: prášky, skalpely, elektrody: se vším bude souhlasit, jen aby nemusel prožít další hrůznou noc podobnou té včerejší.

Začala se mu věnovat sestra. Prohlížela si ho, jako by žasla, že je ještě naživu. Hezká tvářička, pomyslel si letmo; na čele cítil příjemnou, chladivou ruku.

"Je schopen výslechu?" zeptal se nesměle Rafferty.

"Budu to muset probrat s doktorem Mansonem a doktorem Jeudwinem," odpověděla hezká tvářička a pokusila se na Charlieho konejšivě usmát. Výsledek byl trochu pokřivený, trochu nucený. Očividně věděla, že je blázen, tak proto. Nejspíš jí naháněl hrůzu, a kdo by jí to mohl mít za zlé? Vzdálila se, aby vyhledala specialisty, a zanechala Charlieho pod úzkostlivým dohledem mladého Raffertyho.

"... Ellen?" pronesl za chvilku.

"Vaše žena?" ozval se mladík.

"Ano. Přemýšlím... je opravdu...?"

Rafferty se ošíval a točil v klíně palci. "Je mrtvá," potvrdil.

Charlie přikývl. Samozřejmě, že to věděl, ale potřeboval si být jistý. "Co teď?" zeptal se.

"Jste pod dozorem."

"Co to znamená?"

"To znamená, že na vás teď dohlížím," vysvětloval Rafferty.

Mladík se mu ze všech sil snažil vyjít vstříc, ale všechny tyto otázky ho jen mátly. Charlie to zkusil ještě jednou. "Chci říct ... co bude, až pod dozorem nebudu? Kdy budu postaven před soud?"

"Proč byste měl být postaven před soud?"

"Proč?" žasl Charlie; slyšel dobře?

"Jste přece oběť ..." Raffertymu se tváří mihl náznak nejistoty, ... nebo ne? Přece jste to neudělal... někdo vás napadl. Někdo vám usekl ... ruku."

"Víte," Charlie na to, "to jsem byl já."

Rafferty ztěžka polkl a pak zašeptal: "Prosím?"

"To jsem udělal já. Zabil jsem svou ženu, pak jsem si usekl ruku."

To bylo na chudáka chlapce trochu moc. Dumal nad tím celou půlminutu, než odpověděl.

"Ale proč?"

Charlie pokrčil rameny.

"To nedává vůbec žádný smysl," konstatoval Rafferty. "Chci říct, pokud jste to teda udělal ... kam se ta ruka poděla?"

Lilian zastavila auto. Kousek před ním bylo něco na silnici, ale nedokázala tak úplně rozeznat co. Byla zatvrzelá vegetariánka (s výjimkou zednářských večeří s Theodorem) a horlivá ochránkyně zvířat a napadlo ji, že za kaluží světla z předních reflektorů leží na cestě nějaké poraněné zvíře. Možná liška; kdesi četla, že se jako rození mrchožrouti opět pomalu vkrádají do odlehlejších městských oblastí, ale něco ji znervózňovalo; snad ten nanicovatý předjitřní přísvit, vrhající tak těžko postižitelné světlo. Nebyla si jistá, jestli má nebo nemá vystoupit. Theodore by jí řekl, aby jela samozřejmě dál, ale Theodore ji přece opustil, ne? Podrážděna vlastní nerozhodností začala bubnovat prsty do volantu. Co když do doopravdy je poraněná liška; v centru Londýna jich není zase tolik, aby si člověk mohl dovolit jen tak přejít na druhou stranu silnice. Musela se zhostit role samaritánky, i když se cítila jako farizejka.

Opatrně vystoupila z auta a ovšem, po celém tom rozhodování na silnici nakonec nic nebylo. Došla až před vůz, jen aby si byla úplně jistá. Měla vlhké dlaně; rukama jí jako drobné elektrické výboje cukaly křeče rozrušení.

Pak ten zvuk: šramot stovek drobných nohou. Už slyšela historky - a považovala je za krajně absurdní - o stěhovavých hejnech krys křižujících v noci města a ohlodávajících na kost všechny živé tvory, kteří se jim připletli do cesty. Když si představila krysy, pocit farizejství v ní jen zesílil a zacouvala zpátky k autu. Jakmile se pohnul Lillianin dlouhý stín, vrhaný září předních světel, odhalil jejím očím první příslušnici hejna. Žádná krysa to ale nebyla.

Do nažloutlého světla se pomalu vkradla ruka s dlouhými prsty a ukázala na ni. První ruku okamžitě následoval další z neskutečných přízraků, potom hned tucet dalších a další tucet v těsném závěsu. Ruce se na sebe tlačily jako krabi v prodejně ryb, tiskly se k sobě lesklými hřbety, cvakaly nehty a luskaly prsty a stavěly se do řad. Při tomto úděsném zmnožování nepůsobily o nic skutečněji; ale když Lillian pohled na ně zavrhla jako halucinaci, začaly se k ní blížit. O krok couvla.

Za zády ucítila bok auta, otočila se a natáhla ruku ke dveřím. Byly pootevřené, chválabohu. Křeče v rukou byly stále silnější, ale pořád nad nimi měla kontrolu. Když se prsty dotkla dveří, slabě vyjekla. Na klice trůnila tlustá černá pěst s obnaženým zápěstím podobným pásu sušeného masa.

Její ruce se spontánně, a odporně, roztleskaly. Najednou už nad nimi neměla žádnou moc; uznáním nad tímto kouskem plácaly jako pominuté. To, co dělala, bylo směšné, ale nedokázala si pomoci. "Přestaňte s tím," říkala jim, "přestaňte s tím, přestaňte!" A ruce se znenadání zklidnily a otočily se, aby se na ni podívaly. Věděla, že se na ni svým bezokým způsobem dívají, a taky vycítila, že jim došla trpělivost s tím, jak necitelně s nimi zacházela. Bez varování jí vyrazily do tváře. Nehty, její pýcha a radost, zamířily k očím: během několika okamžiků se ze zázraku zřících očí stal sliz na tvářích. Slepá Lillian se přestala orientovat a skácela se, ale na zemi už na ni čekal zástup rukou. Cítila, jak ji nadnáší moře prstů.

Když její zmučené tělo shodily do příkopu, sklouzla jí z hlavy paruka, za kterou Theodore ve Vídni tolik zaplatil. Po minimálním přesvědčování se s ní rozloučily i ruce.

Doktor Jeudwine scházel ze schodů v domě Georgeových a v duchu spekuloval (pouze spekuloval), jestli se třeba praděd jeho posvátné profese, Freud, nemohl mýlit. Připadalo mu, že paraoxy lidského chování nezapadají do všech těch úhledných klasických přihrádek, které jim přidělil; možná, že snaha přistupovat k lidské mysli z racionálního hlediska je sama o sobě contradictio in adiecto. Zůstal stá u paty bezútěšného schodiště. Do jídelny ani do kuchyně se mu vůbec nechtělo vracet, přesto cítil povinnost ještě jednou si prohlédnout scény zločinů. Z prázdného domu mu naskakovala husí kůže; a když v něm byl teď sám, třebaže přede dveřmi stál na hlídce policista, nebylo mu vůbec do zpěvu. Cítil se provinile, měl pocit, že Charlieho nechal na holičkách. Bylo zřejmé, že v Charlieho psýše nezapátral dostatečně hluboko, aby odhalil skutečnou příčinu jeho potíží, opravdový motiv úděsných činů, kterých se dopustil. Nešlo mu na rozum, jak mohl zavraždit v manželské posteli vlastní ženu, kterou podle svých slov tak vroucně miloval, a pak si useknout ruku. Jeudwine se na okamžik zadíval na své vlastní ruce, na jemnou spleť šlach a tmavě modrých žil u zápěstí. Policie se pořád přikláněla k teorii cizího vetřelce, ale psychiatr nepochyboval, že oněch ohavností - vraždy, sebezmrzačení - se dopustil Charlie. Jediná věc, která Jeudwinea děsila ještě více, bylo zjištění, že u svého pacienta neodhalil ani náznak sklonů k takovým činům.

Vešel do jídelny. Forenzní specialista svou práci v domě skončil, na řadě povrchů ležela jemná vrstva prášku ke snímání otisků. Není to úžasné, jak je každá lidská ruka jiná? Jejich rýhy jsou jedinečné jako hlasový profil nebo rysy tváře. Zazíval. Charlieho telefonát ho probudil uprostřed noci a od té doby se ještě nevyspal. Sledoval, jak Charlieho spoutali a odvezli, sledoval, jak se vyšetřovatelé věnují své práci, sledoval, jak nad řekou zvedl hlavu úsvit bledý jako břicho tresky; pil kávu, apaticky vyčkával, seriózně se zamýšlel nad možností, že zanechá své psychiatrické praxe dříve, než se zpráva o tragédii dostane na novinové stánky, dal si další kávu, odchod do ústraní přehodnotil a teď, v zoufalství nad Freudem a všemi dalšími guruy psychologie, si vážně pohrával s myšlenkou, že by mohl o svém vztahu s Charlesem Georgem, vrahem vlastní manželky, napsat bestseller. Takto, i kdyby přišel o práci, by z celé nešťastné záležitosti mohl alespoň něco vytěžit. A Freud? To je vídeňský šarlatán. Co může ten starý pojídač opia vůbec někomu sdělit?

Svalil se na jednu z jídelních židlí a zaposlouchal se do ticha, které se sneslo na dům, jako by stěny, v šoku nad prožitou nocí, tajily dech. Možná si na chvilku zdříml. Ve spánku uslyšel cvaknutí, ve snu se mu objevil pes, a když procitl, spatřil v kuchyni kočku, vypasenou černobílou kočku. Charlie se o jejich domácím mazlíčkovi jednou letmo zmínil; jak se jmenovala? Žáha. Ano, přesně: pojmenovali ji tak kvůli černým šmouhám kolem očí, které jí dodávaly neustále dopálený výraz. Kočka si prohlížela tratoliště krve na kuchyňské podlaze a podle všeho se pokoušela najít způsob, jak se mu vyhnout a dojít k misce s krmením, aniž by si smočila tlapky v kaluži, kterou tu po sobě zanechal její pán. Jeudwine se díval, jak úzkostlivě našlapuje po podlaze a čichá k prázdné misce. Nenapadlo ho, aby jí dal najíst; zvířata nesnášel.

No nic, pomyslel si, další setrvávání v tomto domě už ničemu nepomůže. Vykonal veškeré kajícné úkony, které hodlal provést; cítil v sobě takovou provinilost, jaké byl vůbec schopen. Ještě jednou se podívá do patra, pro případ, že by mu unikla nějaká stopa, a potom půjde pryč.

Stanul opět pod schody, když uslyšel, jak kočka zaječela. Zaječela? Ne: spíš zavřeštěla. Při tomto zvuku zakusil pocit, jako by mu v zádech páteř nahradil ledový sloup: takový ji zaplavil chlad, tak zkřehla. Spěšně se vrátil předsíní do jídelny. Na koberci uviděl kočičí hlavu, kterou kutálely dvě - dvě - (řekni to, Jeudwine) - ruce.

Sklouzl pohledem za jejich dovádění, do kuchyně, kde po podlaze přebíhalo deset dalších zrůd. Některé stály na lince a větřily; jiné šplhaly po pseudocihlové stěně, aby se dostaly k nožům zavěšeným na poličce.

"Proboha, Charlie..." hlesl, aby nepřítomného šílence vyplísnil. "Cos to udělal?"

Oči se mu začaly zalévat slzami; nikoli za Charlieho, ale za generace lidí, které přijdou, až bude on, Jeudwine, umlčen. Prostomyslné, důvěřivé generace, které nebudou nikterak zpochybňovat správnost Freudovy teorie a Svatého písma Rozumu. Ucítil, jak se mu začínají klepat kolena, a zhroutil se na koberec jídelny, s očima už příliš zaplavenýma slzami, aby viděl, že se mu povstalkyně srocují kolem těla. Pak ucítil, jak mu v klíně spočinulo něco cizorodého, sklopil oči a spatřil svoje vlastní ruce. Zlehka se dotýkaly pečlivě zastřiženými nehty ukazováčků. Ukazováčky zvolna, se strašlivou cílevědomostí, zvedly hlavičky a pohled mu opětovaly. Potom se obrátily a vydaly se mu vzhůru po hrudi, kde nacházely oporu u obou lemů jeho italského saka, v knoflíkových dírkách. Jejich výstup rázně skončil u Jeudwineova krku, a s ním skončil i Jeudwine sám.

Charlieho levá ruka se bála. Potřebovala uklidnit, potřebovala dodat odvahy: zkrátka a jasně, potřebovala Pravačku. Vždyť právě Pravačka byla Vykupitelkou nového věku, obdařená vizí budoucnosti bez přívažku těla. Nyní záblesk této vize potřebovala armáda, kterou Levačka shromáždila, jinak se měla zanedlouho proměnit ve vraždící lůzu. Pokud by k tomu došlo, porážka by na sebe nenechala dlouho čekat: takové bylo typické ponaučení z revolucí.

Proto je Levačka vedla zpátky domů, aby Charlieho vyhledala na posledním místě, kde ho viděla. Představa, že se domů vrátil i on, byla samozřejmě absurdní, ale šlo o poslední zoufalý pokus.

Štěstí však povstalkyně neopouštělo. I když Charlie doma nebyl, přítomen byl doktor Jeudwine a Jeudwineovy ruce nejenže věděly, kam byl Charlie dopraven, ale znaly i cestu a postel, do níž byl uložen.

Boswell ve skutečnosti nevěděl, proč utíká ani kam. Jeho kritické schopnosti dočasně ustrnuly, spolehnout se nemohl ani na svůj orientační smysl. Zdálo se však, že pokud on sám neví, kam má namířeno, ví to nějaká jeho součást, protože jakmile doběhl k mostu, začal postupně zrychlovat, až přešel z klusu do sprintu, který vůbec nebral ohledy na pálení v plicích ani bušení v hlavě. Byť si byl stále vědomý jen skutečnosti, že bezhlavě prchá, zaregistroval, že se prohnal kolem nádrží a běží rovnoběžně s železniční tratí; utíkal prostě tam, kam ho nohy nesly; a tím bylo všechno vyřešené.

Z úsvitu se nenadále vynořil vlak. Netroubil, nijak ho nevaroval. Možná si ho strojvedoucí všiml, ale nejspíš ani ne. A i kdyby, strojvedoucí by za následující události mohl být jen stěží zodpovědný. Ne, byla to vyloženě Boswellova chyba: nohy náhle zatočily k trati a podlomila se mu kolena, tak aby se přes ni natáhl. Poslední koherentní myšlenka, která mu proběhla mozkem, když k němu kola dojela, byla, že vlak nedělá nic jiného, než že se přemisťuje z bodu A do bodu B a při tomto přemisťování mu úhledně usekne nohy mezi rozkrokem a kolenem. Potom se pod koly octl - přehnaly se nad ním vagony - a z vlaku se konečně ozvalo zatroubení (připomínající jekot), které ho strhlo do temnoty.

Malého černouška dovezli do nemocnice těsně po šesté: nemocniční den začínal brzy ráno a tvrdě spící pacienti byli vytrhováni ze svých snů do dalšího dlouhého a úmorného dne. Do rozmrzelých rukou byly vkládány šálky se šedým, vysíleným čajem, měřily se teploty, rozdávaly léky. Hoch a jeho hrůzná nehoda způsobily jen minimální rozruch.

Charlie opět snil. Nikoli o horním toku Nilu s přispěním hollywoodské filmové produkce, či císařském Římě nebo fénických otrokářských lodí. Zdálo se mu něco černobílého. Zdálo se mu, že leží v rakvi. Stála u ní Ellen (jeho podvědomí podle všeho ještě nezaregistrovalo fakt, že je mrtvá) a jeho matka i otec. Přišel se podívat vlastně celý jeho život. Někdo k němu přistoupil (byl to Jeudwine? Ten konejšivý hlas mu připadal povědomý), aby na rakev vlídně přišrouboval víko, ale Charlie se pokoušel smuteční hosty upozornit, že je pořád naživu. Když ho neuslyšeli, zasáhla ho panika, ale bez ohledu na to, jak silně na ně řval, slovy ničeho nedosáhl; mohl jen dál bezmocně ležet a sledovat, jak hermeticky zavírají místo jeho posledního odpočinku.

Sen poskočil o několik drážek. Teď slyšel, jak někdo nad jeho hlavou odříkává bohoslužbu. Člověk je na tomto světě jen krátce...; zaslechl skřípění provazů a ve stínu hrobu jako by tma ještě více potemněla. Spouštěli ho do země a on se pořád snažil ze všech sil protestovat. Ale v jámě začínalo být nedýchatelno; stále obtížněji dostával dech do plic a o to složitější bylo ječet. S vypětím sil se mu podařilo natáhnout do rozbolavělých nosních dutin vyčpělý závan vzduchu, ale pak mu došlo, že má něčím ucpaná ústa, možná květinami, a nedokáže pohnout hlavou, aby je vyplivl. Cítil dunění hlíny na víku rakve, a propánakrále, jestli už taky neslyšel, jak se vedle něho červi olizují až za ušima. Srdce mu bilo, že mu málem vyskočilo z hrudi: nepochyboval, že úsilím nasát aspoň trošku vzduchu musí být ve tváři celý modročerný.

Potom, jakoby zázrakem, se s ním octl v rakvi ještě někdo jiný, někdo, kdo se mu usilovně snažil vyrvat cizí předmět z úst, z celé tváře.

"Pane Georgi!" zvolal tento anděl milosrdenství. Otevřel ve tmě oči. Byla to ošetřovatelka z nemocnice, kde ležel - i ta s ním byla v rakvi. "Pane Georgi!" I tento příklad klidu a trpělivosti propadal panice; ve snaze servat mu ruku z tváře jí málem vyhrkly slzy. "Vždyť vy se dusíte!" zařvala mu do obličeje.

V úsilí jí už pomáhaly další paže, a vyhrávaly. Nakonec se s rukou potýkaly tři sestry a nakonec slavily úspěch. Charlie opět popadl dech a hltal vzduch jako ten největší nenasyta.

"Jste v pořádku, pane Georgi?"

Otevřel ústa, aby anděla ujistil, že je, ale na okamžik ho zradil hlas. Byl si matně vědomý, že jeho ruka na konci paže stále svádí neúprosný boj.

"Kde je Jeudwine?" zaskuhral. "Sežeňte ho, prosím vás."

"Doktor zrovna není k dispozici, ale přijde se na vás podívat v průběhu dne."

"Já s ním chci mluvit hned teď."

"Nedělejte si starosti, pane Georgi," odpověděla ošetřovatelka, která se už stačila vrátit ke svým profesionálním způsobům, "dáme vám trochu slabého sedativa a pak se chvilku vyspíte."

"Ne!"

"Ale ano, pane Georgi!" opáčila neochvějně. "Nebojte se. Jste v dobrých rukou."

"Já už spát nechci. Když spíte, mají nad vámi kontrolu, nechápete to?"

"Tady jste v bezpečí."

On ale věděl své. Věděl, že v bezpečí není nikde, teď už ne. Dokud má pořád tu ruku. Už nad ní nemá moc, pokud ji vůbec někdy měl; možná mu během více než čtyřiceti let nabízela jen iluzi podřízenosti, přetvařovala se, aby ho ukolébala do falešné představy autokracie. Všechno tohle chtěl říct, ale žádné slovo mu nešlo přes jazyk. Místo toho řekl: "Jen žádný spánek."

Ale sestra věděla, jak postupovat. Oddělení už bylo přeplněné pacienty a každou hodinu přiváželi další (právě se doslechla, že v mládežnické ubytovně došlo k tragédii: desítky obětí, pokus o masovou sebevraždu), takže jí nezbývalo, než píchat postiženým sedativa a pokračovat v práci. "Je to jen slabá dávka," zopakovala, a už se jí v ruce objevila jehla a vystřikovala spánek.

"Poslouchejte mě chvilku," naléhal a pokoušel se s ní zapříst rozumnou debatu, ale ona k ní nebyla svolná.

"Chovejte se jako dospělý," vyplísnila ho, když se mu zalily oči slzami.

"Vy to nechápete," jal se jí vysvětlovat, když mu napíchla žílu v ohbí lokte.

"Až se na vás přijde podívat doktor Jeudwine, můžete mu všechno říct." Měl v těle jehlu, píst pomalu zajížděl do stříkačky.

"Ne!" vykřikl a trhl sebou. Sestra takový odpor neočekávala. Než stihla stlačit píst úplně dolů, pacient už byl na nohou. Z paže mu pořád visela stříkačka.

"Pane Georgi," obořila se na něho. "Vrátil byste se, prosím vás, do postele!"

Charlie před ní zamával pahýlem ruky.

"Nepřibližujte se ke mně," varoval ji.

Pokusila se ho ponížit. "Všichni ostatní pacienti se chovají vstřícně," řekla, "proč to nesvedete i vy?" Charlie zavrtěl hlavou, stříkačka se mu vysunula ze žíly a ze tří čtvrtin plná spadla na podlahu. "Už vám to nebudu opakovat."

"To si pište, že ne," odsekl Charlie.

Vyrazil z pokoje na chodbu. K útěku ho povzbuzovali pacienti napravo i nalevo. "Utíkej, hochu, utíkej," zařval někdo. Sestra se za ním okamžitě vydala, ale u dveří zasáhl v jeho prospěch nenadálý komplic, který se jí doslova vrhl do cesty. Než se stačila vzpamatovat a opět vystartovat, Charlie jí zmizel z očí v dalších chodbách.

Záhy si uvědomil, že schovat se v této nemocnici je docela snadné. Byla postavena na konci devatenáctého století, ale pokud to umožňovaly finance a dary, byla dostavována: jedno křídlo v roce 1911, jiné po první světové válce, další oddělení byla otevřena v padesátých letech a Chaneyho Pamětní křídlo pak roku 1973. Nemocnice byla jeden velký labyrint. Jejím prohledáváním by strávili celou věčnost.

Potíž ale byla v tom, že se necítil příliš dobře. S odeznívajícími účinky tišících léků ho začínal bolet pahýl levé ruky a měl matný dojem, že pod obvazy krvácí. Navíc mu reakce zpomalovala i čtvrtinová dávka ze stříkačky se sedativem. Cítil se lehce připitoměle a nepochyboval, že se mu jeho stav musí odrážet i ve výrazu tváře. Ale nehodlal dopustit, aby byl odveden zpátky do postele a přinucen opět usnout, dokud se neposadí na nějakém klidném místě a všechno si nepromyslí.

Útočiště nalezl v malé místnůstce na jedné z chodeb, zastavěné kartotékami a hromadami lékařských zpráv; lehce to v ní páchlo vlhkostí. Našel si cestu do Pamětního křídla, ačkoli o tom neměl ani tušení; do sedmipatrového monolitu postaveného z peněz odkázaných milionářem Frankem Chaneym, jehož výstavby se chopila Chaneyho vlastní stavební firma, přesně jak zněl požadavek závěti. Použila však podřadné materiály a zavedla nefunkční kanalizaci - díky tomu Chaney zemřel jako milionář - a křídlo se nyní od sklepa vzhůru rozpadávalo. Charlie vklouzl do vlhkého výklenku mezi dvěma skříňkami tak, aby ho nespatřil nikdo, kdo by do kamrlíku náhodou zabloudil, schoulil se na zemi a začal vyslýchat svou pravou ruku.

"Tak co," vyzval ji slušným tónem, "o co ti jde?"

Ruka dělala, že je hluchá.

"Nemá to cenu," pokračoval. "Prohlídl jsem tě."

Ruka ale dál netečně spočívala na konci paže, nevinná jako dítě.

"Pokusila ses mě zabít..." obvinil ji.

Ruka se bez jeho přičinění pootevřela a rychle si ho prohlédla.

"Mohla by ses o to pokusit ještě jednou, co?"

Teď začala zlověstně zatínat prsty jako pianistka, která se připravuje na mimořádně obtížné sólo. Ano, odpověděla, mohla; kdykoli se mi zachce.

"Když to tak vezmu, moc možností, jak tě zastavit, nemám, co?" řekl Charlie. "Dřív nebo později mě nachytáš na hruškách. Nemůžu u sebe mít někoho, kdo na mě bude dávat do konce života pozor. Tak se ptám: jak to se mnou vypadá? Vlastně to mám spočítaný, že?"

Ruka se zlehka sevřela, měkká kůže na dlani se zkrabatila do záhybů potěšení. Ano, říkala, je s tebou amen, blbečku, a vůbec nic s tím nenaděláš.

"Zabilas Ellen."

To si piš, usmála se ruka.

"Useklas moji druhou ruku, aby mohla utéct. Mám pravdu?"

Máš, odpověděla ruka.

"Viděl jsem ji, víš," Charlie na to, "viděl jsem, jak bere roha. A ty teď chceš udělat to samý, je to tak? Chceš se sbalit a pláchnout."

Správně.

"Nedopřeješ mi chvíli klidu, že jo, dokud nebudeš na svobodě?"

Přesně tak.

"Takže," nadechl se Charlie. "Myslím, že si rozumíme, a já jsem ochotný se s tebou dohodnout."

Ruka se mu přiblížila k tváři, spiklenecky se mu vyšplhala po kabátku od pyžama.

"Nechám tě jít," oznámil jí Charlie.

Ruku měl už na krku, nesvírala ho nijak pevně, ale dost nepříjemně na to, aby pociťoval úzkost.

"Způsob už najdu, slibuju. Gilotinu, skalpel, nevím, co ještě."

Otírala se o něho jako kočka, hladila ho. "Ale musí to být po mém a kdy já určím. Protože jestli mě zabiješ, nebudeš mít žádnou šanci na přežití, je to tak? Prostě tě se mnou pohřbí, stejně jako pohřbili tátovy ruce."

Ruka ho přestala laskat a vylezla si na vedlejší skříňku.

"Jsme dohodnutí?" zeptal se Charlie.

Ale ruka mu nevěnovala pozornost. O celé licitování najednou ztratila zájem. Kdyby měla nos, větřila by. Během několika posledních okamžiků se situace změnila: dohoda byla odvolána.

Charlie nemotorně vstal a přistoupil k oknu. Sklo bylo zevnitř špinavé, zvenku zanesené několikaletou vrstvou ptačího trusu, ale přesto pod sebou zahlédl parčík. Byl navržen v souladu s milionářovou závětí: formální zahrada, která měla být stejně skvělou připomínkou jeho vkusu, jako byla budova připomínkou jeho pragmatismu. Ale od chvíle, kdy začala stavba chátrat, zůstala zahrada napospas osudu. Těch několik málo stromů buď uschlo, nebo se sklánělo pod tíhou neprořezaných větví; záhony dusil plevel; lavičky ležely převrácené na boku, s hranatýma nohama ve vzduchu. Jen trávník ještě někdo sekal, jako poslední chabý důkaz starostlivosti. Mezi zaškrcenými chodníčky se kdosi procházel: lékař, který si našel klidnou chvilku na cigaretu. Jinak byl park prázdný.

Ale Charlieho ruka už byla u skla, sápala se na něj, škrábala ho nehty, marně se pokoušela dostat ven. Vedle chaosu muselo venku zjevně čekat ještě něco.

"Tobě se chce ven," podotkl Charlie.

Ruka se přitiskla k oknu a začala do skla rytmicky bouchat dlaní jako bubeník neviditelného vojska. Charlie ji od okna odtáhl. Nevěděl, co má dělat. Kdyby jí odmítal vyhovět, mohla mu ublížit. Kdyby jí vyšel vstříc a pokusil se vyjít na zahradu, co by v ní mohl najít? Ale na druhé straně, měl ještě na vybranou?

"Tak dobře," rozhodl, "jdeme."

Chodba za dveřmi kypěla panickou aktivitou a jen málokdo o něho zavadil pohledem, i navzdory tomu, že měl na sobě nemocniční pyžamo a šel bos. Zvonily zvonky, hlásiče přivolávaly toho či onoho doktora, lidé v bolestech byli převáženi mezi márnicí a záchodem; hovořilo se o strašlivé podívané na traumatologii - o desítkách mladíků bez rukou. Charlie se davem lidí pohyboval příliš rychle, aby zachytil jedinou souvislou větu. Myslel si, že nejlepší bude tvářit se zaujatě, tvářit se, jako by měl jasné poslání a cíl. Chvíli mu trvalo, než našel východ do zahrady; zároveň věděl, že v ruce sílí netrpělivost. Potom spatřil šipku Pamětní zahrada Chaneyho trustu a zabočil do odlehlejší chodby, v níž už nepanoval takový ruch a na jejímž konci se otevíraly dveře na čerstvý vzduch.

Venku bylo zvláštní ticho. Ve vzduchu ani na trávě nebyl jediný ptáček, mezi květinami nebzučela jediná včela. Odešel dokonce i lékař, který se nejspíš vrátil ke své chirurgické práci.

Charlieho ruka tonula v blaženosti. Potila se, až z ní kapalo, odtekla z ní veškerá krev, takže zbledla a zůstala prakticky bílá. Jako by mu už ani nepatřila. Byla to cizí bytost, k níž byl připoután jakousi nešťastnou anatomickou náhodou. Strašně rád by se jí zbavil.

Tráva byla vlhká rosou a tady, ve stínu sedmipatrové budovy, byla dokonce zima. Bylo teprve půl sedmé ráno. Možná ptáci ještě spali, včely se líně pohybovaly po úlech. Možná se v této zahradě nebylo čeho bát: Charlie viděl jen růže s nahnilými okvětními plátky a první žížaly, které dělaly kotrmelce v rose. Možná se ruka mýlila a venku nebylo nic zvláštního, jen další ráno.

Když se zatoulal hlouběji do nitra zahrady, všiml si doktorových stop - tmavších skvrn na stříbřitě zeleném trávníku. Jakmile došel ke stromu a tráva zrudla, uvědomil si, že šlápoty vedou jen jedním směrem.

Boswell v dobrovolném komatu, nic necítil, a byl tomu rád. Jeho mysl si byla neurčitě vědoma možnosti, že by mohla procitnout, ale představa to byla tak chabá, že ji nebylo těžké zapudit. Občas se mu za víčky zableskla jiskra skutečného světa (bolesti, moci), na okamžik zazářila, potom se vytratila. Boswell o nic z toho nestál. Nestál o vědomí, o to už tedy ne. Měl tušení, jaké by to bylo, kdyby se probral: co asi tak na něho může nedočkavě čekat.

Charlie vzhlédl mezi větve. Na stromě rostly dva prazvláštní druhy ovoce.

Jedním byl člověk - chirurg s cigaretou. Byl mrtvý; krk zaklíněný ve spojnici dvou větví. Neměl ruce. Paže končily kulatými pahýly, z nichž na trávu dopadaly těžké chuchvalce zářivé krve. Nad hlavou se doktorovi strom hemžil druhým typem ovoce, ještě nepřirozenějším. Vypadalo to, jako by ruce byly úplně všude: byly jich stovky, štěbetaly jako ruční sněm dohadující se na další taktice. Byly všech odstínů a tvarů, nepřestávaly poskakovat po kývajících se větvích.

Při pohledu na jejich shromáždění se hroutily všechny metafory. Byly to, co byly: lidské ruce. To bylo to nejděsivější.

Charlie chtěl utéct, ale jeho pravá ruka o tom nechtěla ani slyšet. Toto byly její následovnice, které se shromáždily v tak hojném počtu, aby si vyslechly její podobenství a proroctví. Charlie pohlédl na mrtvého lékaře a potom na vražedné ruce a pomyslel na Ellen, svou Ellen, kterou nezabilo žádné jeho pochybení, která už vychladla. Za tento zločin zaplatí: všechny do jedné. Dokud ho bude poslouchat zbytek těla, postará se, aby došly odplaty. Když se s rakovinou na svém zápěstí pokoušel vyjednávat, zachoval se jako zbabělec; to už jasně pochopil. Ruka a její družky byly jako mor. Na světě pro ně nebylo místa.

Armáda ho spatřila a upozornění na jeho přítomnost se řadami bojovnic prohnalo jako lesní požár. Už sbíhaly po kmeni, některé seskakovaly z nižších větví jako zralá jablka, aby se konečně objaly s Vykupitelkou. Za chvilku už ho měly zaplavit a veškerá výhoda by přišla vniveč. Bylo to teď, nebo nikdy. Odvrátil se od stromu dřív, než se jeho pravá ruka stačila chytit větve, a pohlédl na Chaneyho Pamětní křídlo, v němž pátral po inspiraci. Věžák se hrozivě tyčil nad zahradou, okna zaslepená oblohou, dveře zavřené. Žádnou útěchu neposkytoval.

Pak Charlie za zády uslyšel ševelení trávy, po níž cupital bezpočet prstů. Už je měl v patách; nadšeně se blížily ke své vůdkyni.

Ovšemže za ní půjdou, uvědomil si, ať je zavedu kamkoliv, půjdou za ní. Třeba by slepé adorace své zbývající ruky mohl využít. Podruhé upřel pozornost na budovu a v zoufalství zaregistroval požární schodiště, klikatící se po celé zdi budovy až na střechu. Okamžitě k němu vyrazil, až sám sebe překvapil nenadále dosaženou rychlostí. Neměl čas se ohlížet, zda se ho jaly pronásledovat; musel důvěřovat jejich oddanosti. Po několika krocích ho vzteklá Pravačka popadla za krk a zahrozila, že mu rozdrásá hrdlo, ale Charlie se nezastavil a její škrábání ignoroval. Doběhl k požárnímu schodišti a nabuzen adrenalinem začal hbitě brát schody po dvou a po třech. Bez jedné ruky, kterou by se přidržoval zábradlí, měl značné potíže s udržením rovnováhy, ale no a co, že utrpí pár modřin?... Vždyť to je jen tělo.

Na třetím odpočívadle se odvážil chvatně pohlédnout dolů mřížkou ve schodech. Prostor kolem schodiště vyplňoval hustý záhon květin z masa a kostí a už se rozléval po schodech i k němu. Řítily se sem hladové stovky rukou, cvakající nehty, čišící nenávistí. Jen ať běží, pomyslel si; jen ať za mnou ty čubky jdou. Už jsem s tím začal a taky to dokončím.

V oknech Chaneyho Pamětního křídla se objevilo velké množství tváří. Z nižších pater se ozývaly vyplašené, nevěřícné hlasy. Už bylo pozdě, aby jim vylíčil příběh svého života; samy si ho budou muset dílek po dílku poskládat. A jaká to bude páni skládačka! Možná ve snaze porozumět věcem, k nimž došlo dnešního rána, nakonec odhalí nějaké hodnověrné řešení: přijdou s vysvětlením, které on sám nenalezl; dost o tom však pochyboval.

Už byl ve čtvrtém patře a vstupoval do pátého. Pravačka se mu zarývala do krku. Možná krvácel; ale třeba se mu to na hrudi a na nohou rozstřikoval jen déšť, teplý déšť. Zbývala dvě poschodí, pak už byla střecha. Železnou konstrukcí pod ním prochvívalo hučení, šramot stovek "nožek" škrábajících se za ním vzhůru. Spoléhal na jejich zbožnou oddanost a udělal dobře. Na střechu chybělo už jen asi deset schodů, a tak se odhodlal ke druhému pohledu pod své tělo (neskrápěl ho déšť) a spatřil schodiště doslova zaplavené rukama připomínajícíma mšice na květinovém stonku. Ne, to bylo jen další přirovnání. S tím musí přestat.

Ve výšce vanul ostrý vítr a Charlieho osvěžil, neměl však ocenit jeho příslib. Přelezl půlmetrový parapet a doskočil na kamínky posypanou střechu. V kalužích ležela těla mrtvých holubů, přes beton se klikatily praskliny, na boku tu ležel kbelík s označením "Špinavé obvazy" a nabízel pohled na svůj nazelenalý obsah. Charlie se pustil přes pustý prostor střechy v okamžiku, kdy se předvoj armády vysoukal přes parapet.

Když mu zrádné prsty začaly osahávat průdušnici, bolest z krku už mu pronikla i do zběsile uvažujícího mozku. Po horečnatém běhu do schodů byl na pokraji sil a přechod na opačnou stranu střechy (bude to střemhlavý pád přímo na beton) zvládal jen s velkými obtížemi. Zakopl jednou, dvakrát. Nohy ztratily veškerou sílu a mozek místo souvislého uvažování zaplavily nesmysly. V paměti ho dráždil kóan, buddhistická hádanka, kterou kdysi zahlédl na obálce jakési knihy.

"Jak zní...?" začínala, ale na zbytek otázky si ani s maximálním vynaložením duševních sil nedokázal vzpomenout.

"Jak zní...?"

Zapomeň na hádanky, přikázal si a přinutil rozechvělé nohy udělat ještě jeden krok a pak další. Na druhé straně střechy se na parapet málem zhroutil. Zadíval se dolů. Byl by to opravdu střemhlavý pád. Přímo pod sebou měl parkoviště před vchodem do budovy. Bylo prázdné. Předklonil se o něco dál a z poškrábaného krku mu skanulo několik kapek, které se rychle zmenšovaly, aby pokropily beton. Už jdu, ubezpečil zemskou přitažlivost i Ellen, a pomyslel si, jak skvělé bude umřít a už nikdy si nedělat starosti, jestli mu při čištění zubů neteče z dásní krev nebo se mu nezvětšuje objem břicha nebo ho na ulici náhodou nemine nějaké kráska, které by chtěl zulíbat rty, aniž by se mu to někdy poštěstilo. A najednou se na něho vrhla armáda a s horečnatou vítězoslávou mu zaplavila nohy.

Pojďte, říkal si, když mu ruce v nemyslícím zanícení zastřely tělo od hlavy až k patě, pojďte se mnou, kam jsem si usmyslel.

"Jak zní...?" Zbytek otázky už měl na jazyku.

Bingo: už to má. "Jak zní tlesknutí jedné ruky?" Pocítil nesmírné uspokojení: vzpomenou si na něco, co jste se tak usilovně snažili vypáčit z podvědomí, je jako najít cetku, o které jste si mysleli, že jste ji jednou provždy ztratili. Radost z toho, že si vzpomněl, mu zpříjemnila poslední chvilky. Vrhl se do prázdnoty, přetáčel se ve vzduchu, dokud znenadání nepřišel definitivní konec i s ústní hygienou a krásou mladých žen. Ruce se za ním řítily jako lavina, lámaly se na betonu vedle jeho těla, jeden příval za druhým; vrhaly se do zkázy stále následujíce svou Vykupitelku.

Pro pacienty a ošetřovatelky nakupené u oken to byl výjev ze světa divů; déšť žab by vedle něj byl něčím zcela běžným. Vzbuzoval spíše úžas než hrůzu: byl ohromující. Záhy však skončil a zhruba za minutu se mezi tělesné pozůstatky vydalo několik odvážných duší, aby se pořádně podívaly, co se vlastně stalo. Spatřily toho hodně a zároveň nic. Byla to samozřejmě výjimečná podívaná: strašlivá, nezapomenutelná. Ale nedal se v ní odhalit žádný význam - šlo o pouhé pozůstatky nepříliš významné pohromy. Nedalo se dělat nic, než se pustit do úklidu, při němž ruce přítomných neochotně přistoupily na katalogizaci mrtvých těl a jejich uložení pro pozdější ohledání. Několik lidí účastnících se této operace si našlo chvilku klidu, aby se stačilo pomodlit. Za vysvětlení; či alespoň za bezesný spánek. Dokonce i ona hrstka agnostiků mezi zaměstnanci s překvapením zjistila, jak snadné je přiložit dlaně k sobě.

Boswell se probral v soukromém pokoji na jednotce intenzivní péče. Natáhl ruku ke zvonku vedle lůžka, zmáčkl ho, ale nikoho se nedočkal. V pokoji s ním byl ještě někdo; skrýval se za plentou v koutě. Boswell slyšel, jak vetřelec šoupe nohama.

Ještě jednou zmáčkl zvonek, ale zvonky zvonily v celé budově, a jak se zdálo, nikdo na ně nereagoval. Zapřel se o skříňku vedle lůžka a dovlekl se na jeho okraj, aby měl na vtipálka lepší výhled.

"Vylez ven," zaskuhral suchými rty. Ale ten parchant dál vyčkával. "Pojď sem... já vím, že tam jsi."

Přitáhl se ještě o kousek a pak si zničehonic uvědomil, že se mu drasticky přesunulo těžiště, že nemá nohy, že spadne z lůžka na zem. Vymrštil ruce, aby se hlavou neudeřil do podlahy, a to se mu podařilo. Ale vyrazil si dech. Zůstal omráčeně ležet tam, kam dopadl, a pokoušel se zorientovat. Co se stalo? Kde mám, ve jménu Jaha, nohy, kde mám nohy?

Krví podlitýma očima si prohlížel pokoj, až spočinul na holých nohou, které teď stály necelý metr od jeho nosu. Štítek uvázaný kolem kotníku je předurčoval do spalovny. Boswell vzhlédl a zjistil, že nohy patří jemu, stojí před ním odseknuté mezi rozkrokem a koleny, ale mají se pořád čile k světu. Na okamžik sy pomyslel, že se mu chystají ublížit: ale kdepak. Jakmile ho upozornily na svou přítomnost, nechaly ho ležet tam, kde byl; byly rády, že jsou volné.

A to jim svobodu závidí i moje oči, a to se mi chce z úst vydrat i jazyk, chystá se mě rafinovaně opustit každá moje součást? Tvořím spojenectví, které drží pohromadě jen díky nesmírně chabému příměří? Jak dlouhá doba mě po precedentu s rukama dělí od příštího povstání? Minuty? Roky?

Se srdcem v krku čekal na pád impéria.