Slavná horrorová povídka Fredrica Browna je především unikátní a velice zdařilý narratologický experiment.
Pokud není svázána v knize (samozřejmě jako poslední povídka sbírky), ztratí část svého kouzla, ale minimálně svou mistrnou stavbu a skvělý nápad si ponechá.
Věřte nebo ne, i když ji čtu poněkolikáté a sám jsem ji přeložil, stále nemám odvahu se na jejím konci ohlédnout jen tak!

Jen se posaďte a uvolněte se. Zkuste si to vychutnat - bude to totiž poslední povídka, kterou kdy přečtete. A poslední činnost, co v tomto životě uděláte nebo skoro poslední. Jakmile dočtete, na chvilku se zamyslíte, zkusíte si najít výmluvu, proč obejít celý dům nebo celou místnost, nebo celou kancelář, ať už to čtete kdekoliv, ale dřív nebo později budete muset vstát a jít ven. A tam na vás čekám - venku. Nebo možná ještě blíž. Možná i v téhle místnosti.
Samozřejmě si můžete myslet, že to je jen vtip. Že to je jen povídka v knize, a že ve skutečnosti nemám na mysli vás. Jen si to myslete dál. Ale uznejte - varoval jsem vás.
Harley se se mnou vsadil, že to nedokážu. Vsadil se o diamant, o kterém mi říkal, že je velký jako jeho hlava. No a proto vás tedy zabiju. A proto vám napřed říkám jak a proč. To je součást sázky. Je to jen takový Harleyův nápad.
Napřed vám povím o Harleym. Je vysoký, hezký, zdvořilý a světaznalý. Vypadá trochu jako Ronald Coleman, ale je vyšší. Obléká sa jako milionář, a je jedno, že milionář není, tím chci jen říct, že vypadá distinguovaně. Je to takové Harleyho kouzlo, takové ironické kouzlo ve způsobu, jak se na vás dívá, představujete si přitom paláce a exotiku a veselou hudbu.
A ve Springfieldu v Ohiu potkal Justina Deana. Justin byl směšný skrček, pracoval v tiskárně. Pracoval u Atlas Printing & Engraving Company. Byl to obyčejný malý chlápek, úplně odlišný od Harleyho, těžko byste našli dva odlišnější lidi. Bylo mu jen pětatřicet, ale byl už skoro úplně plešatý, a musel nosit tlusté brýle, protože se mu při jemném tisku a rytí opotřebovaly oči. Byl to dobrý tiskař a rytec, říkám vám.
Nikdy jsem se Harleyho neptal, jak se dostal do Springfieldu, ale jednoho dne tu prostě byl, a když se zapsal v Castle Hotelu, zastavil se v Atlasu, aby si nechal udělat nějaké vizitky. Náhodou byl v obchodě jenom Justin Dean a přijal Harleyho objednávku. Harley chtěl ryté, ty nejlepší. Harley chce vždycky jen to nejlepší.
Harley si nejspíš Justina ani nevšiml, neměl proč si ho všímat. Ale Justin si Harleyho dobře zapamatoval, protože v něm viděl to, čím vždycky chtěl být a čím nikdy nebyl, protože pro většinu s těch věcí, co Harley měl, se musíte narodit.
A tak mu Justin sám vyryl štočky a vytiskl visitky, a vytiskl je dobře. Tak dobře, aby se to hodilo ke člověku, jako byl Harley Prentice. To bylo jméno, které vyryl na štočky, jen to jméno a nic víc, jak to bývá na visitkách těch opravdu důležitých lidí.
Napsal je opravdu dobře, rukopisnou kursivou, jakou uměl nejlíp. Nebylo to marné, protože když si druhý den Harley ty visitky vybíral, jednu vzal do ruky, dlouze se zadíval na ni a pak na Justina, jakoby ho viděl poprvé. Zeptal se: "Kdo to tiskl?"
A malý Justin mu pyšně řekl, kdo to tiskl, a Harley se na něho usmál a řekl mu, že to je umělecké dílo, a večer po práci pozval Justina na večeři do Modrého sálu Castle Hotelu.
Tak se Harley seznámil s Justinem, ale Harley byl opatrný. Čekal, dokud Justina dobře nepoznal, a pak se ho zeptal, jestli by dokázal udělat štočky pětidolarových a desetidolarových bankovek. Harley měl kontakty, mohl ty bankovky prodat ve velkém lidem, kteří se specialisují na jejich šíření, a taky to nejdůležitější - věděl, kde se dá sehnat papír s hedvýbnými vlákny, papír sice nebyl dost jemný, ale stačil na to, aby si padělku nevšiml nikdo kromě odborníků.
Tak Justin nechal své práce v Atlasu a odešel s Harleym do New Yorku, kde si jako krytí otevřeli malý tiskařský krámek na Amsterdam Avenue na jih od Sherman Square a kde vyráběli bankovky. Justin pracoval tvrdě, tvrději, než kdykoli předtím, protože krom práce na bankovkách se snažil pokrýt výdaje ve svém legálním krámku.
Pracoval dnem i nocí skoro rok, dělal štoček za štočkem a každý byl o trošičku lepší než předchozí, až nakonec dal štočky Harleymu, který řekl, že už jsou dost dobré. Ten večer to oslavili večeří v hotelu Waldorf-Astoria a po večeři obešli všechny nejlepší noční kluby, což Harleyho stálo menší jmění, ale to nevadilo, protože právě měli zbohatnout.
Pak Justin začal tisknout bankovky ze štočků, a ti dva opravdu zbohatli. Pak Justin už nepracoval tak tvrdě, protože odmítal většinu zakázek v krámku s tím, že má plný rozvrh a víc už udělat nemůže. Jen občas vzal nějakou menší práci, aby si udržel krytí. A pod tím krytím dělal desetidolarovky a pětidolarovky, aby s Harleym bohatli.
Poznal i jiné lidi, které znal Harley. Poznal Bejka Mallona, který řídil distribuci bankovek. Říkali mu Bejk Mallon, protože byl silný jako býk. Nikdy se neusmál ani nezměnil výraz tváře, jenom když pálil Justinovi holou patu hořícími zápalkami. Ale to nebylo tehdy, to bylo až pak, když chtěl, aby mu Justin řekl, kde ty štočky schovává.
Taky poznal kapitána Johna Willyse od policie, který se s Harleym kamarádil a kterému Harley dal něco z peněz, které vyrobil, ale na těch taky nezáleželo, protože peněz byla spousta a všichni zbohatli. Potkal taky jednoho Harleyho kamaráda, který byl velká divadelní hvězda, a jiného, který měl v New Yorku časopis. Poznal taky jiné lidi, stejně důležité, ale v méně úctyhodné oblasti.
Justin věděl, že Harley má i spoustu jiných záležitostí krom té malé tiskárny na Amsterdam Avenue. Některé z nich ho vyváděly ven z města, většinou na celé víkendy. Justin se nikdy nedozvěděl nic bližšího o tom víkendu, kdy byl Harley zavražděn, jen to, že Harley odešel a už se nevrátí. Jo, a věděl, že byl zavražděn, určitě, protože policie našla tělo s třemi dírami po kulkách v hrudníku v nejdražším apartmá nejlepšího hotelu v Albany. I v místě smrti si Harley Prentice vybral to nejlepší.
Všechno, co se o tom Justin kdy dozvěděl bylo, že měl z toho hotelu dálkový hovor té noci, kdy byl Harley zavražděn. Muselo to být opravdu minuty před tím, než byla v novinách zpráva o Harleyho smrti.
Byl to Harleyho hlas v telefonu, hlas stejně klidný a nenucený jako vždycky. Řekl: "Justine? Jdi do obchodu a zlikviduj štočky, papír a všechno. Teď hned. Pak ti to vysvětlím." Počkal jen, než Justin řekl: "Jasně, Harley." "Do toho," řekl pak a zavěsil.
Justin pak pospíchal do tiskárny, vzal štočky, papír a pár tisíc dolarů ze zisku z padělaných peněz. Papír a bankovky svázal do jednoho balíku a měděné štočky do druhého, menšího, a opustil obchod, v němž už nebyl žádný důkaz, že kdy kryl padělatelství.
Oba balíky zlikvidoval chytře a opatrně. Prvního, většího, se zbavil tak, že se pod falešným jménem ubytoval ve velkém hotelu, kde on ani Harley nikdy předtím nebydleli, aby se mohl dostat ke spalovně a balík tam hodit. Byl to jen papír a papír hoří. A ujistil se, že ve spalovně je oheň, než hodil balík dovnitř.
Se štočky to bylo těší. Nešlo je spálit, to věděl, takže si udělal přívozem výlet na Staten Island a zpátky, a někde uprostřed zátoky balík hodil do vody.
Pak, když dobře a pečlivě vykonal všechno, co po něm Harley chtěl, šel do hotelu - do svého vlastního hotelu, ne do toho, ve kterém spálil papír a bankovky - spát.
Ráno si přečetl v novinách, že Harley byl zabit, a to ho odrovnalo. To přece nebylo možné. Nemohl tomu uvěřit, to musel být vtip, někdo si s ním hrál. Harley k němu musel přijít, to věděl. A měl pravdu, Harley se vrátil, ale až později, v bažině.
Ale Justin to stejně věděl, takže jel hned dalším vlakem do Albany. Když byl ve vlaku, policie určitě šla do jeho hotelu, a v hotelu jí řekli, že se u recepce ptal na vlaky do Albany, protože si tam na něj počkali.
Vzali ho na stanici a drželi ho tam dlouho, dny a dny, a vyptávali se ho. Po čase zjistili, že nemohl Harleyho zabít, protože on byl v New Yorku a Harley v Albany, ale taky věděli, že on a Harley spolu měli menší kšeft, takže si mysleli, že by je mohl zavést k Harleyho vrahovi, a krom toho se zajímali i o to penězokazectví, možná ještě víc než o tu vraždu. Vyptávali se Justina Deana na další, další a další otázky, a on jim na ně nesměl odpovídat, takže jim na ně neodpovídal. Drželi ho vzhůru celé dny a ptali se ho pořád dál. Většinou chtěli vědět, kde jsou štočky. Přál by si, aby jim mohl říct, že štočky jsou v bezpečí a nikdo je nikdy nedostane, ale kdyby jim to řekl, přiznal by tím, že on a Harley jsou padělatelé, takže to neřekl.
Našli ten obchod na Amsterdamské, ale nenašli tam žádný důkaz, takže neměli proti Justinovi vůbec nic, ale on to nevěděl a nikdy by ho nenapadlo zavolat si právníka.
Pořád chtěl vidět Harleyho, ale oni by ho nenechali, a když zjistili, že nevěří, že je Harley mrtvý, nechali ho se podívat na to mrtvé tělo, o kterém tvrdili, že je Harleyho, a on tušil, že to je on, i když Harley vypadal mrtvý jinak. Nevypadal tak vznešeně, ten mrtvý. A tak Justin věřil, ale pořád nevěřil. A pak prostě mlčel a neřekl ani slovo, i když ho drželi vzhůru celé dny s prudkým světlem do tváře, a pořád ho fackovali, aby ho udrželi vzhůru. Nebili ho obušky nebo hadicemi, ale milionkrát ho fackovali a nenechali ho spát. A když pak úplně ztratil tok myšlenek, nemohl jim odpovědět na otázky ani kdyby snad chtěl.
O chvilku později ležel na posteli v bílé místnosti a všechno, co si z toho pamatoval, byly noční můry, které měl, a taky volání Harleyho, a ta strašná nejistota, jestli je Harley mrtvý nebo není, a pak se mu ty věci postupně vracely a věděl, že v té bílé místnosti nechce zůstat. Chce jít ven a najít Harleyho. A pokud by byl Harley mrtvý, chce zabít toho, kdo ho zabil, protože Harley by pro něj udělal totéž.
Tak začal předstírat a chytře, velmi chytře dělat to, co po něm doktoři a sestřičky assi chtěli, aby dělal, a po čase mu dali zpátky šaty a nechali ho jít.
Teď byl chytřejší. Přemýšlel, co by mu asi Harley řekl, že má dělat. A věděl, že by ho zkusili pronásledovat, protože by si mysleli, že je zavede ke štočkům, protože nevěděli, že jsou na dně zátoky, a tak je zkusil setřást . Jel z Albany napřed do Bostonu a odtud lodí do New Yorku, místo aby jel přímo.
Napřed zašel do tiskárny. Z té vyšel až po té, co dlouho pozoroval ulici, jestli není hlídaný. Byl tam nepořádek, museli ty štočky hledat velmi důkladně.
Harley tam pochopitelně nebyl. Justin odešel a z telefoního boxu v obchoďáku zavolal do hotelu a ptal se po Harleym. Řekli mu, že Harley tam už dlouho nebydlí. A chytře, aby si nemysleli, že to je on, se zeptal taky po Justinu Deanovi. A oni mu řekli, že Justin Dean tam už taky dlouho nebydlí.
Pak šel do druhého obchoďáku a rozhodl se odtamtud zavolat nějaké Harleyho přátele. Samozřejmě napřed zavolal Bejkovi Mallonovi, protože Bejk byl jeho přítel, A žekl jim, kdo je, a ptal se, co ví o Harleym.
Bejk Mallon tomu nevěnoval žádnou pozornost. Jeho hlas zněl trošku vzrušeně a zeptal se: "Maj policajti ty štočky, Deane?" a Justin řekl, že nemají, že by jim to neřekl, a znovu se zeptal na Harleyho.
"To ti hrabe nebo si děláš srandu?" zeptal se Dean. A Justin se ho znovu zeptal, a Bejkův hlas se změnil. "Kde seš?" zeptal se, a Justin mu to řekl. Bejk řekl: "Harley je tu. Schovává se, ale všechno je v pohodě, Deane. Čekej tam kde seš, přijedeme si pro tebe."
A přijeli si pro Justina, Bejk Mallon a další dva chlápci v autě, a řekli mu, že se Harley shovává v New Jersey a že tam zrovna jedou. On se k nim přidal a posadil se dozadu mezi ty dva chlápky, které neznal, a Bejk Mallon řídil.
To se stalo v podvečer, a Bejk jel celý večer a většinu noci, a jel rychle, takže se museli dostat dál než do New Jersey, nejmíň do Virginie, nebo možná ještě dál, do některé Caroliny. Obloha už lehce šedla v prvním náznaku svítání, když zastavili u venkovské chatičky, která vypadala jako chatka pro lovce. Bylo to na míle daleko odkudkoliv, nevedla k tomu ani žádná silnice, jen cesta vyježděná autem.
Vzali Justina do chaty, přivázali ho ke křeslu a řekli mu, že Harley tam není, ale že jim Harley řekl, že by jim Justin měl říct, kde jsou štočky, a že ho nepustí, dokud jim to neřekne.
Justin jim nevěřil, věděl, že mu o Harleym lžou, ale to bylo jedno, pokud šlo o štočky. Bylo jedno, že jim řekl, co udělal se štočky, protože by je nemohli dostat zpátky a nemohli by to říct policii. Tak jim to řekl dobrovolně.
Ale oni mu nevěřili. Řekli, že ty štočky schovává a lže. Mučili ho, aby mu to řekli. Bili ho, řezali ho nožem, pálili mu chodidla sirkami a típali si o ně cigarety a bodali ho jehlami pod nehty. Pak ho nechali být a ptali se ho, a, pokud mohl mluvit, řekl jim pravdu, a potom ho zase začali mučit.
Trvalo to celé dny a týdny - Justin nevěděl jak dlouho, ale dlouho to bylo. Jednou šli na několik dnů ven a nechali ho uvázaného vevnitř, bez jídla a pití. Vrátili se a všechno začalo nanovo. A on celou dobu doufal, že k němu Harley přijde a zachrání ho, ale Harley nepřišel, ani potom.
Po nějaké době to všechno v chatě skončilo, ale on nedokázal říct jak. Nejspíš si mysleli, že je mrtvý, a rozhodně nebyli daleko od pravdy.
Další věc, kterou poznal, byla b ažina. Ležel v mělké vodě tam, kde začínala být hluboká. Jeho tvář byla ven z vody, probudilo ho to, když se trochu otočil a tvář měl ve vodě. Museli si myslet, že je mrtvý, a hodili ho do vody, ale on spadl do mělké části, a předtím než se utopil, poslední zbyteček vědomí ho nechal otočit se na záda a vytáhnout tvář z vody.
Nepamatuju si už víc o Justinovi v bažině, je to už dávno, pamatuju si jen záblesky. Napřed jsem se nemohl hýbat. Jen jsem tam dlouho ležel v kalné vodě, venku jen tvář. Byla tma a zima, pamatuju si, nakonec jsem mohl trochu pohnout rukama a dostat se dál z vody, ležel jsem v blátě a ve vodě jsem měl jen nohy. Spal jsem nebo jsem byl zase v bezvědomí, a když jsem se vzbudil, zase začalo svítat. A pak přišel Harly. Řekl bych, že jsem ho volal a on mne slyšel.
Stál tam, jako vždycky bezvadně oblečený, přímo v bahně, a smál se mi, že jsem tak slabý a ležím tam jako kus dřeva, napůl ve špinavé vodě a napůl v bahně, a já jsem se zvedl a už mne nic nebolelo.
Potřásli jsme si rukama. Řekl: "Pojď, Justine, pojď odsud," a já byl tak rád že přišel, že jsem začal trošku plakat. Zasmál se a řekl, že se o něj mám opřít, že mi pomůže chodit, ale já nemohl, protože jsem měl oblečení od bláta a bažinní špíny a on měl oblek čistý, dokonalý, z bílého lnu, jako z reklamy v časopise. A celou cestu z bažiny, všechny ty dny a noci, co jsme tam strávili, si neušpinil ani záložky kalhot, ani si nerozcuchal vlasy.
Řekl jsm mu, aby šel napřed, a on šel, zrovna přede mnou, občas se otočil, zasmál se, něco mi řekl, povzbudil mne. Někdy jsem upadl, ale nenechal jsem ho jít ke mně a pomoct mi. On vždycky trpělivě počkal, dokud nevstanu. Občas jsem se jen plazil, když jsem už nemohl stát. Někdy jsem musel přeplavat potok, který on snadno překročil.
A trvalo to den a noc a zase den a noc a občas jsem spal a věci se přese mne plazily. Některé z nich jsem chytil a snědl, nebo se mi to aspoň zdálo. Pamatuju si ostatní věci z té bažiny, třeba varhany, co dlouho hrály, a občas anděly ve vzduchu a ďábly ve vodě, ale to bude asi jen halucinace, aspoň myslím.
Harley by řekl: "Ještě kousek, Justine, to zvládneme. A pak se k nim vrátíme, vrátíme se."
A zvládli jsme to. Přišli jsme na suchá pole, obdělaná pole s vysokou kukuřicí, ale ještě na ní nebyly klasy, které bych mohl sníst. A taky tam byl potok, čistý potok, který nebyl jako páchnoucí voda z bažiny, a Harley mi řekl, abych se umyl a vypral si šaty, a já jsem to udělal, i když jsem chtěl radši rychle jít někam za jídlem.
Pořád jsem vypadal dost špatně, moje oblečení nejen že bylo plné bahna a špíny, ale byly to vůbec mokré hadry, protože jsem se nemohl dočkat, až uschnou. Taky jsem měl strniště a byl jsem bosý.
Ale šli jsme dál a přišli jsme k maličké farmě, boudě o dvou místnostech, kde voněl čerstvý chleba právě vytažený z pece. Běžel jsem posledních několik metrů a zaklepal na dveře. Žena, ošklivá žena, otevřela dveře, a jak mne viděla, zase přibouchla dřív, než jsem stihl říct jediné slovo.
Odkudsi mi přišla jakási síla, snad od Harleyho, i když si nemůžu vzpomenout, jestli tam vůbec byl. U dveří byla hromada dříví na otop. Zvedl jsem jedno z nich, které nebylo těžší než násada od koštěte, vylomil jsem dveře a tu ženu zabil. Hodně křičela, ale zabil jsem ji. Pak jsem snědl horký, čerstvý chléb.
Zatímco jsem jedl, díval jsem se z okne, a spatřil jsem muže běžícího přes pole smělem k domu. Našel jsem nůž a zabil jsem ho hned jak prošel dveřmi. Bylo to mnohem lepší, zabíjet nožem, tenhle způsob se mi líbil.
Snědl jsem další chléb a pořád jsem se díval ze všech oken, ale nikdo jiný už nepřišel. Pak mne začal bolet žaludek od toho snědeného horkého chleba, tak jsem si lehl, stočil se do klubíčka, a když bolest ustala, usnul jsem.
Harley mne vzbudil, když se setmělo. "Pojď, než se rozední, měl bys být daleko odtud," řekl.
Věděl jsem, že má pravdu, ale nespěchal jsem pryč. Jak vidíte, byl jsem mnohem chytřejší. Už jsem věděl, co je potřeba udělat jako první. Našel jsem sirky a petrolejku a zapálil jsem ji. Prohledal jsem chajdu a vzal všechno, co by se mohlo hodit. Našel jsem mužské šaty, které mi docela byly, i když jsem musel založit okraje rukávů a nohavic. Boty byly velké, ale to nevadilo, protože moje nohy byly celé oteklé.
Našel jsem žiletku a oholil jsem se, to mi trvalo dost dlouho, protože se mi třásla ruka, ale dával jsem si pozor a ani jsem se moc nepořezal.
Nejtěžší bylo najít peníze, nakonec jsem je ale našel. Celkem šedesát dolarů.
Vzal jsem nůž a nabrousil jej. Není to nic extra, jen obyčejný kuchyňský nůž s kostěnou střenkou. Ukážu vám ho, už brzo. Už jsem ho použil mockrát.
Pak jsme odešli, a Harley mi poradil, abych se držel dál od silnic a našel si spíš železniční tratě. To bylo jednoduché, protože v noci jsem slyšel houkat vlak na velkou vzdálenost, a tak jsem věděl, kterým směrem jsou koleje. Pak už to, s Harleyho pomocí, bylo jednoduché.
A odteď už nepotřebujete moc podrobností. Myslím, o tom průvodčím, a o tom tulákovi, kterého jsme našli spát v prázdném vagonu, a o té intimní záležitosti s policií v Richmondu. Z toho jsem se naučil hodně, třeba že nesmím mluvit s Harleym, pokud je na doslech kdokoliv jiný. On se jim schovává, je v tom dobrý, takže oni neví, že je tam, a myslí si, že mám něco s hlavou, když s ním mluvím. Ale v Richmondu jsem si koupil lepší šaty a nechal se ostříhat, a člověk, kterého jsem zabil v aleji, měl u sebe čtyřicet dolarů, takže jsem zase měl peníze. Pak jsem hodně cestoval. Pokud se nad tím zamyslíte, pochopíte, kde jsem právě teď.
Pořád hledám Bejka Mallona a ty dva, co mu pomáhali. Jmenují se Harry a Carl. Zabiju je, až je najdu. Harley mi pořád říká, že jeho přátelé jsou příliš dobří, a že na ně ještě nejsem připravený. Ale můžu se připravit tak, že se budu rozhlížet po okolí. Někdy zůstávám na jednom místě tak dlouho, že si dokonce na čas najdu práci v tiskárně. Naučil jsem se spoustu věcí. Můžu si udržet práci a lidi si ani nemyslí, že jsem divný, nevyděsí se, když se na ně podívám, jako před pár měsíci. A naučil jsem se mluvit s Harleym jen o samotě, a jen velmi potichu, aby si lidé ve vedlejší místnosti nemysleli, že trpím samomluvou.
A taky pořád cvičím práci s nožem. Zabil jsem s ním mnoho lidí, hlavně v noci na ulicích. Někdy proto, že vypadají jakoby u sebe mohli mít peníze, ale většinou jen tak kvůli cviku a protože na to právě mám náladu. Jsem teď s nožem opravdu dobrý. Za chviličku to poznáte.
Ale Harley mi říká, že takhle zabíjet je příliš jednoduché, a že je něco úplně jiného zabít člověka, který je ve střehu, tak jako jsou Bejk nebo Harry nebo Carl.
No a tenhle rozhovor vedl k tomu, co jsem vám slíbil říct. Řekl jsem Harleymu, že se s ním vsadím, právě teď, že varuju člověka, na kterého chci použít nůž, a i když mu vysvětlím proč a přibližně i kdy, stále ho budu schopen zabít. A on se se mnou vsadil, že to nedokážu. A taky tu sázku prohraje.
Prohraje ji, protože jsem vás právě varoval a vy mi nevěříte. Určitě si myslíte, že to je jen povídka v knize, jako každá jiná. Nebudete mi věřit, že tohle je jediný výtisk knihy, který tuto povídku obsahuje, a že ta povídka je pravdivá. I když vám teď říkám, co a jak se chystám udělat, myslím, že mi stejně nevěříte.
Jak vidíte, dokazuju to jak Harleymu, nad kterým vyhrávám sázku, tak vám. Ani by neřekl, a ani vy si to nedokážete představit, jak jednoduché je pro dobrého tiskaře, a navíc bývalého padělatele, padělat jednu povídku v knize. Není to ani tak těžké, jako padělat pětidolarovou bankovku.
Musel jsem si vybrat nějakou knížku povídek a vybral jsem si tuhle, protože jsem si všiml, že poslední povídka se jmenuje Neohlížejte se, a to se zrovna hodí jako název pro tuhle. Už chviličku pochopíte, o čem mluvím.
Naštěstí tiskárna, ve které teď pracuju, dělá i knížky a má stejný typ písma, jaký je použit ve zbytku této knihy. Měl jsem trochu potíže se správnou volbou papíru, ale nakonec jsem jej sehnal a mám jej připravený, zatímco píšu tohle. Píšu to přímo do linotypu, pozdě v noci v obchodě, kde pracuju přes den. Mám to i povolené od šéfa, řekl jsem mu, že chci vysázet a vytisknout povídku svého kamaráda, jako překvapení, a že olovo roztavím hned, jak se mi to povede.
Až to dopíšu, upravím to na stejný typ písma, jakým je vytištěn zbytek knihy, a vytisknu to na stejný papír, mám jej nachystaný. Oříznu nové stránky a svážu je, takže nepoznáte rozdíl, i kdybyste měli podezření a začali to zkoumat. Nezapomeňte, že jsem dělal pětidolarové a desetidolarové bankovky, které nerozeznáte od originálu, a tohle je ve srovnání s tím hračka pro mimina. A už jsem se něco navázal knížek, abych mohl vyjmout poslední povídku z knihy a dát tam místo toho tuhle tak, abyste ani při nejpodrobnějším zkoumání nepoznali rozdíl. Udělám to dokonale, i kdyby to mělo trvat celou noc.
A zítra půjdu do knihkupectví, nebo jen ke stánku s knihami, nebo třeba jen do obchoďáku, kde prodávají knihy, kde mají ostatní, běžné výtisky, a mezi ně položím tenhle. Najdu si dobré stanoviště a budu vás pozorovat, jak si to kupujete.
Zbytek vám už říct nemůžu, to záleží na spoustě okolností, jestli s touhle knížkou půjdete hned domů nebo co s ní vlastně uděláte. Nebudu to vědět, dokud vás nebudu následovat a pozorovat, dokud si to nepřečtete. Dokud vás neuvidím číst poslední povídku v knížce.
Pokud jste teď toma, možná jsem právě teď v domě s vámi. Možná jsem v té samé místnosti, schovávám se a čekám, až dočtete povídku. Možná se dívám z okna. Nebo možná sedím vedle vás v tramvaji nebo ve vlaku, pokud máte ve zvyku číst tam. Možná jsem na požárním schodišti ve vašem hotelu. Ať už toto čtete kdekoliv, jsem blízko vás, dívám se a čekám, až dočtete. S tím počítejte.
Jste už skoro na konci. Za pár vteřin skončíte a zavřete knihu, a pořád tomu nebudete věřit. Nebo, pokud nečtete povídky popořádku, možná otočíte na jinou stranu a začnete číst jinou. Už se nikdy nedozvíte, jak dopadne.
Nedívejte se kolem sebe. Budete spokojenější, když to nebudete vědět, když neuvidíte nůž přibližovat se. Když zabíjím lidi zezadu, vypadají, že jim to tak moc nevadí.
Ale klidně, ještě pár vteřin nebo minut si klidně myslete, že to je jen povídka jako každá jiná. Ale neohlídnete se. Nebudete tomu věřit , ale stejně budete se muset zvednout, a jít třeba na záchod a pak se budete chtít ohlédnout, nedá vám to - dokud neucítíte nůž!!!!!