Terry Pratchett - Nefalšovaná kočka

aneb Kampaň za Opravdové kočky

Preview

Lidstvo má vžitou představu, že kočky jsou taková miloučká stvoření, která jen leží na sluníčku a sem tam chytnou myšičku. A to je samozřejmě chyba! O tom se Vás bude snažit přesvědčit anglický spisovatel Terry Pratchett, autor světoznámého cyklu Úžasná Zeměplocha. Kolik lidí vlastní psy se dá celkem přesně odhadnout. Většina z nich musí mít doklady (zbrojní pas) pro toho svého tupého a slintajícího tvora (zbraň na čtyřech nožičkách) a evidenci u všelijakých úřadů. Ale pro vlastnění koček nemusíte mít nic, kromě otvíráku na konzervy. Ono ze zásady se dá říct, že kočky vlastnit nelze. Ony se jen rozhodly momentálně pobývat s Vámi, legračními růžovými stvořeními, která umí otvírat ledničku a konzervy s kočičím žrádlem. Proto kolik koček žije (vlastní) s nějakým páníčkem, tak to se dá odhadnout jen s velkou tolerancí. Ale ono je něco jiného mít doma chlupaté, geneticky zmutované stvoření, které se flegmaticky dívá do záře reflektorů, má kolem krku mašličku se zvonečkem a na ocásku cedulku s 4-5 místnou cifrou v US dolarech, nebo OPRAVDOVOU kočku. Osvětlit rozdíl mezi kočkou a KOČKOU je úkolem Kampaně za Opravdové Kočky. Prvním úkolem je poznat opravdovou kočku. Tak např. všechny kočky, které vypadají, jako by jim někdo strčil hlavu do svěráku a párkrát je praštil kladivem, jsou opravdové kočky. Kočka s ušima, které vypadají jako opracované nůžkami na plech jsou taky opravdové kočky.

VĚNOVÁNÍ
Tak dobře. Nezbývá než se přiznat. I když se v této knize tvrdí, že kočky by měly mít krátká jména, která by vám nevadilo vyřvávat o půlnoci na ulici, je Nefalšovaná kočka věnována Oidipovi. Opravdovější než on snad ani neexistují.

Kampaň za Opravdové kočky
V dnešní době si spousta lidí zvykla na nezáživné, konzumní kočky, které sice mohou kypět zdravím a vitamíny, ale přitom nesahají ani po kotníky starým dobrým kočkám našeho mládí. Cílem Kampaně za Opravdové kočky je pomoci lidem rozeznat Opravdovou kočku od ostatních a tomuto účelu je věnována i tato kniha.
Jistě. Jak tedy poznám Opravdovou kočku?
Snadno. Spoustu práce za vás už udělala příroda. Většinu opravdových koček poznáte na první pohled: například všechny kočky, jejichž hlava vypadá, jako by ji někdo strčil do svěráku a párkrát do ní praštil kladivem, jsou Opravdové kočky. Kočky s ušima, které vyhlížejí, jako by je někdo opracoval nůžkami na plech, jsou také opravdové kočky. A skoro každý nečistokrevný a nevykleštěný kocour je Opravdový - s tím, že čím déle se vám poflakuje po domě, stává se Opravdovějším a ještě Opravdovějším, až bude Nejopravdovějším na celém světě.
Kočky s hustými načechranými chlupy nejsou nutně neOpravdové; pokud však vytrvale pózují před kamerou a s výrazem uražené ješitnosti doporučují cokoli, co "by kočky kupovaly", svou Opravdovost tím značně zpochybňují.
Aha. Takže kočky v reklamách nejsou opravdové?
To, že se objeví v televizní reklamě, ještě neznamená, že kočka není Opravdová - těžko může někomu zabránit, aby ji nenacpal do nějaké podivné konstrukce polepené kobercem a nenatáčel ji, jak nervózně vykukuje z vystřiženého otvoru. V takovém případě je rozhodující chování samotné kočky.
Kupříkladu, když před neOpravdovou kočku postavíte řadu misek s různými značkami žrádla, poslušně si vybere tu od sponzora reklamy i přesto, že ty ostatní nejsou obohaceny vyjetým motorovým olejem. Naproti tomu Opravdová kočka se okamžitě vrhne na to nejdražší žrádlo, roztahá ho po celém studiu, s provinilým (a potěšeným) výrazem ho sežere, ochutná ještě několik dalších, radostně vyběhne na záda kameramanovi a pak zaleze pod redaktorský stolek, kde se pozvrací. Když jí pak její majitelé nakoupí několik beden toho zatraceného svinstva, už se ho ani nedotkne.
Opravdové kočky nikdy nenosí mašličky (na rozdíl od motýlků - viz seriálové kočky).
Také se neobjevují na vánočních pohlednicích.
Ani se nehoní za ničím, co má na sobě zvoneček.
Opravdové kočky nenosí obojky; někdy ovšem na sebe nechají navléci šatičky pro panenku, načež sedí s debilním výrazem v obličeji a pozorně sledují své okolí, aby se nakonec jediným mocný skokem vyvlékly z kočárku, čepičky i zástěrky najednou.
Opravdové kočky nejsou ani jednoznačně sebevědomé, ani jednoznačně neurotické. Jsou tak trochu obojí, úplně jako opravdoví lidé.
Opravdové kočky vám klidně snědí pudink, drůbky, máslo a vůbec cokoli, co necháte na stole, pokud nabudou dojmu, že jim to projde. Opravdové kočky zaregistrují zvuk otevírané ledničky i na vzdálenost několika pokojů.
I když je to diskutabilní, někteří konzervativní členové KOK tvrdí, že Opravdové kočky nechodí do kočičích útulků, když jejich majitelé odjedou na dovolenou, ale nechávají se krmit sousedy. Také se má za to, že Opravdová kočka vám nikam nepojede v košíku nebo proutěné klícce. Víte, ono je to složitější. Samozřejmě, že svobodná výměna názorů je základem demokracie, nicméně zároveň bych rád připomněl některým odvážnějším členům Kampaně škody způsobené Diskusí o prostředcích proti blechám (1985), Debatou o uklízení po kočce (1986) a hlavně pak neblahým střetem z roku 1987, který vešel do dějin jako Miskový incident. Jak jsem již tehdy prosazoval, ideální Opravdová kočka pochopitelně žere ze starého kastrolu se zbytky posledního jídla, nebo spíše z podlahy vedle něj, avšak Opravdovost kočky spočívá v tom, co dělá sama, a ne v tom, co dělají druzí. Někteří z nás se zřejmě cítí jistější, když přenášejí kočku v lepenkové krabici od ovesných vloček, jenže Opravdové kočky dovedou díky své vrozené nedůvěře k bílým plášťům rozeznat, když se blíží veterinář, a v takovém případě vám i z nejpevnějšího kartónu vyletí s razancí rakety středního doletu. Což se obvykle stává na ulici s hustým provozem nebo v přeplněné čekárně.
I přes smíšené pocity vyvolané výše zmíněným Miskový incidentem musíme prohlásit, že Opravdové kočky skutečně jedí z misek nadepsaných Micinka nebo Pro kočičku. Jedly by i z misek nadepsaných CYANKÁLI. Opravdové kočky žerou z čehokoliv.
Opravdové kočky chytají věci.
Opravdové kočky sežerou skoro všechno, co chytí.
Opravdová kočka má za cíl prožít život v klidu a míru, pokud možno s vyloučením zásahů ze strany lidských bytostí. V tom se do značné míry podobá člověku.
Můžu mít rodokmen a zároveň být Opravdová kočka?
To samozřejmě nemůžete. Jste člověk.
Chci říct, moje kočka.
No, to není zrovna lehká otázka. Logicky vzato by vám samotný fakt, že víte, jak se jmenoval váš prapradědeček, neměl bránit v plném prožívání života; na druhé straně se někteří radikálnější členové Kampaně domnívají, že Opravdová kočka by měla mít určité pochybnosti o své vlastní existenci, o existenci svých rodičů ani nemluvě.
My to však považujeme za poněkud přehnané tvrzení. Většina z nás, pravda, vychází z dojmu, že správná Opravdová kočka vypadá jako oběť mlýnku na maso, ovšem pokud lidé hodlají i nadále usuzovat na Opravdovost kočky pouze podle jejího vzhledu a barvy kožichu, musí si uvědomit, že tím směru k vytvoření nového standardu čistokrevnosti ("A letošním vítězem se stává Mourek, jinak též zvaný Tazatracenákočkavodsou-sedůužzaslezedokrmítka").
Je třeba vyjít z faktu, že kočky se zásadně odlišují od psů. U psů bylo totiž nutné jisté šlechtění, aby se z těch původně drsných, tvrdých zvířat stali páchnoucí, úlisní náladoví slintající idioti(, jak je známe dnes. Současně s tím, jak se psi v průběhu staletí přizpůsobovali stále se měnícím požadavkům společnosti (od příručního parního válce po drobné ozdoby na šaty), psovství ve své čisté podobě se postupně vytrácelo.
A tak je pravděpodobné, že Opravdový pes bude nejspíš podvraťák (i když je toto slovo v dnešní době patrně zakázané), zatímco kočky jsou prostě kočky. Jsou víceméně všechny stejně velké, jinak barevné, některé tlusté a jiné hubené, ovšem u všech se dá bez potíží rozeznat, že jde o kočky. Vzhledem k tomu, že nikdy nedávaly najevo jiné zájmy než chytat věci a spát, nikoho ani nenapadlo snažit se z nich udělat něco jiného. Nicméně existují zajímavé názory na to co z nich mohlo být, kdyby se historie vyvíjela jinak (viz "Kočky, o které jsem přišli"). Všechny kočky byly tedy vychovávány k přirozenému kočkovství a jsou tudíž potenciálně Opravdové. Je to vlastně způsob života...
Co má tedy Kampaň za Opravdové kočky proti psům?
Vůbec nic.
Ale no tak!
Ne, vážně. Existují milí, dobře vycvičení a slušně vychovaní psi, co neštěkají jako poškrábaná deska, nekadí doprostřed zahradních cestiček, neočichávají lidem přirození, nechovají se jako mistři světa a nekňučí a nelísají se k lidem tak, že by z nich i profesionálnímu žebrákovi ze 14. Století bylo stydno. Tolik jsem ochotni uznat.
Výborně.
Existují také dobromyslní policajti, děvky se zlatým srdcem, úředníci, kteří neodjedou na dovolenou, zrovna když nutně potřebujete razítko. Jenom se s nimi jeden nesetkává každý den.
Začínáme
Kočku jsme si pořídili proto, že jsme neměli kočky nijak zvlášť rádi.
Pět místních koček totiž považovalo naši zahradu za své výsostné území a my se doslechli, že nejlepší způsob, jak se jich zbavit, je pořídit si také jednu.
Stačí trochu rozumně zauvažovat a snadno zjistíte, že tato logicky znějící rada má své nedostatky; pokud však máte od přírody tendenci chovat kočky, rozumné uvažování s tím nemá co dělat. Ještě jsme se nesetkali s nikým, kdo by se jednou ráno probudil a řekl si: "Tak, dneska dopoledne půjdu nakupovat. Koupím si trochu kapusty, jednu tu voňavou věcičku na záchod, alobal - jo, a taky by se šikla nějaká kočka."
Kočky mají zvláštní dar vypadat, že na daném místě žijí už několik let, i když jste je právě přivezli. Pohybují se ve svém vlastním časoprostoru a chovají se tak, jako by lidský svět byl jen krátkou zastávkou na jejich cestě za něčím jiným, zřejmě tisíckrát zajímavějším.
Když už jsme u toho, co my vlastně o kočkách víme? Kde se tu vzaly? Říká se - přirozený vývoj, to dá rozum. Proč? Vezměte si třeba psy. Vyvinuli se z vlků a je to na nich poznat; takový vlčáci jsou ve skutečnosti vlci s obojkem na krku, kteří jenom čekají na svou příležitost. Pak máte menší psy, co se pořád zmenšují a zmenšují, až se změní v takové ty trpaslíky, kteří mají ve jménech spoustu von a vejdou se do hrnku na kafe. Vtip je v tom, že můžete vypozorovat, jak se odehrával vývoj - od chlupatých polovičních vlků po plešaté kvičící mrňousky vychované k tomu, aby lezli císařským veličenstvům do rukávů nebo čertvíkam.
Také víte, že kdyby civilizace zčistajasna zanikla nebo kdyby se z oblohy snesli nějací slizouni z Alfa Centauri a zlikvidovali lidstvo, psům by nedalo žádnou zvláštní práci stát se znovu vlky.
Nebo třeba my sami. Ještě neznáme všechny podrobnosti, nicméně když se my - moudří a civilizovaní lidé znalí hypoték, teflonových pánví a Verdiho - ohlédneme přes svá genetická ramena, spatříme řadu podivných postav vedoucí až k shrbeným figurám s chlupatými plecemi,nízkými čely a inteligencí fotbalového obecenstva.
S kočkami je to jiné. Na jedné straně máme obrovité žlutohnědé zabijáky, kteří se rozvalují pod horkým tropickým sluncem a číhají ve skrytu džungle, a na straně druhé roztomilé kočičky zvyklé spát na topení a prolézat dvířky pro kočku. Moc velký rozdíl mezi nimi není, že? Celý druh se v zásadě dělí na stokilové hory svalů, které dovedou sklátit pakoně, a tříkilové předoucí chomáče chlupů. Onen chybějící vývojový článek - Piltdownskou kočku - ještě nikdo neobjevil. Jistě, existují divoké kočky,jenže ty vypadají úplně jako průměrná domácí micka, kterou někdo bacil po hlavě cihlou a naštval ji tím. Nedá se nic dělat, musíme si to přiznat: kočky se prostě objevily. Jednu chvíli nebylo nic a v následující minutě už je Egypťané uctívali, mumifikovali je a stavěli jim honosné hrobky. Koneckonců, kdo by se pachtil s kopáním jámy někde za faraónovou kůlničkou, když o kus dál stojí 20 000 lidí a parta dřevorubců a nemají co na práci.
Vědci pracující pro Kampaň za Opravdové kočky se na základě výsledků Schrödingerových pokusů (viz) domnívají, že ptát se na vývoj a obecně původ koček je v zásadě pochybené, protože se ukazuje, že některé kočky dovedou bez potíží cestovat v čase i prostoru, a proto jediné, co můžete s jistotou tvrdit, je, že kočky jsou právě teď tady.
Jak získat kočku
1. Vývěsky
Pět roztomilých koťátek, právě odstavených. Zdarma do dobrých rukou. Prosíme, volejte tel. ...
Ano. Snažně vás prosíme, zavolejte, protože už jsou strašně velká, perou se mezi sebou a kocourci se začínají tak nějak podezřele zajímat o maminku. Nedomnívejte se, že s sebou musíte přinést vysvědčení zachovalosti nebo nějaké doporučující dopisy; "dobré ruce" v tomto případě znamenají každého, kdo zrovna nepřijede v dodávce s nápisem
J. TORQUEMADA A SYNOVÉ, KOŽEŠNICKÝ ZÁVOD.
Jestliže na takové oznámení odpovíte, zjistíte, že zbývá právě jedno kotě.
Vždycky zbývá už jenom jedno kotě. Léta pak strávíte hloubáním, co vlastně donutilo předchozí čtyři zájemce, aby ho odmítli. Nakonec na to přijdete.
Každopádně oznámení na vývěskách jsou dobrý způsob, jak získat první kočku.
2. Inzeráty v časopisech specializovaných na kočky
Jsou hodně podobné oznámením z bodu 1. s tím rozdílem, že patrně nebude použito slovo "roztomilý" a slova "zdarma" už vůbec ne. Tyto inzeráty nejsou rozhodně určeny osobám s normálními příjmy.
Kočky získané tímto způsobem jsou zajisté velmi dekorativní, ovšem pokud potřebujete kočku jenom na tohle, mohly by vám docela dobře stačit barvičky za pár korun koupené v papírnictví.
Kočky s rodokmenem jsou hodně ukecané (v kočičářském žargonu to znamená, že v jednom kuse tiše kníkají) a mají ve zvyku trhat záclony. Vzhledem ke své výchově a šlechtickému původu bývají duševně nevyrovnané. Jeden můj přítel měl Zločineckou kočku (viz), která trpěla utkvělou představou, že je jablko. A protože to byla hrozně drahá kočka, která v sobě měla víc modré krve než královna Viktorie, považovala se za říšské jablko.
3. Zakoupení domu na venkově
Velmi spolehlivý způsob, jak získat kočku. Obvykle se objeví hned během prvního roku s blazeovaným výrazem, který naznačuje, jak je překvapená, že vás tu vidí. Předchozím majitelům domu nepatří, nikdo ze sousedů ji nezná, a přesto se ve vašem domě pohybuje, jako by tu bydlela odjakživa. Jak je to možné? Patrně to bude Schrödingerova kočka (viz).
4. Útulek pro odložené kočky
Další velice populární zdroj koček, zvláště po vánocích a o letních prázdninách, kdy pořádají výprodeje. Přestože ji v tom strašlivém vřeštění a kvílení nejspíš neuslyšíte, neurotická slečna z útulku se bude snažit zjistit, zda nemáte v kapse náhodou sbírku řeznických nožů, mnohem usilovněji než průměrný člověk zbavující se koček prostřednictvím vývěsek. Obvykle také nic nezaplatíte, kromě dobrovolného příspěvku (typu Peníze, nebo život). Nabídnou vám spoustu huňatých koťat, jenže ta pravá kočka pro vás je roční vykastrovaná samička, která se schovává s vyjukaným výrazem v nejzastrčenějším koutě klece a která okamžitě projeví svou vděčnost tím, že celou cestu domů vám bude v autě čurat na potahy.
5. Dědictví
Zděděné kočky se většinou dodávají společně s hromadou misek, poloprázdnou plechovkou nejdražšího žrádla, košíkem a takovou vlněnou věcičkou se zvonečkem. Po dodání zděděné kočky většinou stráví dva týdny pod gaučem v pokoji pro hosty; zkuste je odtamtud dostat a s největší pravděpodobností strávíte vy několik týdnů v nemocnici, kde se podrobíte komplikovaným plastickým operacím.
Kočky se nedědí jenom po mrtvých lidech; pokud je původní majitel ještě naživu, obdržíte se svou Opravdovou kočkou i seznam všeho, co má a nemá ráda. Ten seznam zahoďte. Jsou to stejně všechno nesmysly.
Zděděným kočkám se raději vyhněte, pokud je neprovází přinejmenším šestimístné dědictví nebo aspoň naděje na ně.
6. Společné vlastnictví
Víte, kde vaše kočka tráví svůj čas, pokud není zrovna doma? Stojí to za to se přeptat sousedů o pár ulic dál, jestli náhodou nemají kočku stejné barvy a velikosti. Je to docela dobře možné.znali jsme kdysi dvě rodiny, které po několik let žily v domnění, že vlastní tutéž kočku. Jde o jistý druh menagerie trois. Na získávání koček je především zajímavé to, že buďto za ně zaplatíte nekřesťanské peníze, nebo je dostanete úplně zadarmo. Skoro jako by na trhu automobilů neexistovalo nic mezi mopedem a sporťákem Porsche.
Druhy koček
Zapomeňte na všechny ty žvásty o perských nebo siamských kočkách a podobně. Opravdové kočky jsou:
1. Kočky ze statku
Vymírající plemeno. Kdysi jich byla v každé slušné stodole spousta; bez všech zábran se množily a rozdělovaly po kupkách sena hromádky mňoukajících koťat. Rozhodně stojí za to je mít, pokud na ně narazíte. Obyčejně vypadají jako dementní psychopati, ale ve skutečnosti jsou docela rozumné. Nejspíš je nenajdete na statcích, co vypadají jako avantgardní umělecká díla z ohýbaného hliníku, ovšem tu a tam ještě přežívají.
2. Černé kočky s bílými tlapkami
Určitě existuje takové plemeno; patří k němu většina Krámských koček (viz). vždycky se jmenují Mourek.
3. Kočky od sousedů
Obyčejně jsou šedé a často na ně narazíme, jak sedí s napjatým výrazem ve tváři uprostřed čerstvě osetého záhonku. Z valné většiny se jmenují Koukejmazattyparchante (viz Jména koček).
4. Ostřílené kočky
Mají ostré tesáky, šilhavé oči, dost jizev na to, aby se na nich dalo sehrát mistrovství světa v piškvorkách, a uši jako staré lístky z tramvaje. Skoro ve všech případech to jsou kocouři. Ostřílené kočky se nerodí, ale stávají se jimi, často proto, že se snažili zhypnotizovat nebo rovnou zakousnout jedoucí auto a veterinář, který je dával dohromady, k sobě prostě sešil jednotlivé kousky. Ostřílené kočky bývají černé - je to divné, nicméně pravdivé.
5. Takové ty žlutohnědé kočky, trochu do zrzava, a když je správný světlo, tak bys přísahal, že je v nich něco siamskýho
Základní konfigurace Opravdové kočky. Páteř kočičí populace.
6. Tovární kočky
Podobně jako Kočky ze statku se i tyto stávají pomalu minulostí. Kdysi se chovaly proto, že odvedly pořádný kus práce, jenže dnes jsou spíše důvodem třenic mezi vedením podniku, které se jich chce zbavit, protože jaksi nezapadají do aerodynamického profilu firmy Spojené nádoby s.r.o., a mezi zaměstnanci, kteří se jich zbavit nechtějí. Nakonec to dopadá tak, že někdo jménem Ferda nebo Mančazkantýny jim potají nosí žrádlo. Některé Tovární kočky si získají určitou slávu a při odchodu na penzi je fotografují pro tovární časopis: na obrázku je vždycky Ferda nebo Mančazkantýny, jak drží v náručí zplihlou černobílou kočku, která hledí do kamery s tichou, sebevědomou záští.
Důchodový věk tráví Tovární kočky obvykle u Mančizkantýny, avšak tu a tam se zajdou podívat ke své staré firmě, kde se pohodlně rozvalí, zatímco ostatní kočky mají plné tlapky práce, a vyprávějí svým následovnicím, jak to mají teď lehké, kdyby tak věděly, jak to tu vypadalo před léty, copak vy, vy nevíte, co byl pan Morgan za šéfa, takovej rapl, jakmile uviděl myšku, tak ho divže neklepla pepka, jó, tehdá to byl tvrdej chlebíček...
... načež se odšourají domů a hodí si šlofíka.
7. Zločinecké kočky
Jsou vždycky bílé, chlupaté a nosí obojek s diamanty. Mezi jejich další vlastnosti patří schopnost rozkošně zívat na kameru a udržet ledový chlad i při pohledu na osoby padající dírou v podlaze do nádrže s piraňami. Zločinecké kočky všichni dobře známe.
Nicméně jejich život není zdaleka tak jednoduchý, jak bychom si mohli myslet. Především ty, kdo navrhují všechny ty podzemní bunkry a raketová sila, kde obvykle zločinci žijí, zřejmě nikdy nenapadne někam umístit bednu s pískem. A i kdyby je to napadlo, určitě by ji obklopili nášlapnými minami a spoustou jiných nepříjemných pastí.
Zločinecké kočky také nikdy nepoužívají dvířka pro kočku; to proto, že vědí, jak dopadají ti, kdo někam vstupují dveřmi.
Zločinecké kočky nejsou Opravdové - to je jasné každému, kdo se nad tím troch zamyslí. Až vám zase příště o vánocích televize připomene, že se zrodil Spasitel a jeho jméno je James Bond, sledujte pečlivě obrazovku a shledáte, že:
a) pod laserovou řezačkou na nepřátelské špióny neleží žádní zakousnutí ptáci,
b) řídící konzola odpalovače mezikontinentálních raket není poškrábaná od drápů,
c) nikde se neválí gumové pískací hračky, na které by lidi mohli nevědomky šlapat,
d) v kryogenické jednotce nejsou žádné plechovky s plesnivějícím žrádlem pro kočky.
Ostatně, těžko si představit, že by náš průměrný Arcizločinec vlastnil Opravdovou kočku (i když na druhé straně někteří členové Kampaně poukazují na fakt, že mnoho Arcizločinců nosí na rukou kožené rukavice a má jen jedno oko, což může vést k závěru, že mají doma Opravdové kočky, s nimiž se po perném dni plném vymáhání výkupného pokoušejí mazlit).
8. Kreslené kočky
Obvykle jsou černobílé a mluví s žertovným přízvukem. Jestliže vaše kočka umí číst noviny, je to Kreslená kočka. Jestliže dokáže hrábnout tlapkou někam za obrazovku a vytáhnout dynamitovou patronu se zapáleným doutnákem, je to také Kreslená kočka. Kočka, která nosí motýlka, je Kreslená. A pokud se jí začnou nohy na několik vteřin protáčet ve vzduchu, když se chce rozběhnout, je to zaručeně Kreslená kočka. Máte-li ještě pochybnosti, ověřte si, jestli vaši sousedi nemají náhodou buldoka jménem Rek, který má na krku obojek s bodci a věčně vyspává před boudou. Zjistíte-li, že tomu tak je, mělo by vám být jasné, co máte za kočku.
9. Krámské kočky
Podplemeno Tovární koček. Teoreticky mohou mít libovolnou barvu, ovšem prakticky jsou všechny černobílé. Základním rysem tohoto plemene je schopnost se ve spánku roztéct jako balónek naplněný rtutí. Postupně vymírají, a to jak vzhledem ke zmenšujícímu se počtu příhodných krámů, tak vzhledem k hygienickým předpisům, které nejsou přizpůsobeny potřebám zvířat považujících za svou přirozenou povinnost spát na hromadě pytlíků s cukrem. Jako malý kluk jsem chodil do obchodu, kde jedna taková Krámská kočka spávala uvnitř pytle s psími suchary: člověk chtěl vytáhnout suchar a vytáhl kočku. Nezdálo se, že by to někomu vadilo. (mimochodem, co se vůbec stalo s těmi psími suchary? To byly totiž opravdové psí suchary a ne ty bezkrevné paskvily, co dostáváte v bedýnkách dnes. Tyhle byly červené, zelené a černé a dodávaly se ve spoustě zajímavých tvarů. Ty černé chutnaly po živočišném uhlí. To je holt moderní doba: naši dědečkové mohli vzpomínat na petrolejky a plynové lampy, my na psí suchary. Ani ta nostalgie už není, co bývala.)
10. Kočky cestovatelky
OSKAR UJEL 3000 KILOMETRŮ,
praví titulek v místních novinách. Nebo něco na ten způsob. Přečtěte si o tom aspoň jednou ročně ve všech místních novinách. Jde o pravidelně se opakující zprávu, jako debata o obecním smetišti nebo Čerství odvedenci řádili.
Podobných příběhů se objevilo tolik, že výzkumní pracovníci Kampaně začali, abychom tak, řekli, zkoumat. Zpočátku se předpokládalo, e půjde o dosud neznámou odrůdu Opravdové kočky, možná novou formu nyní téměř vyhynulé Železniční kočky. Bylo by jistě hezké věřit, že dnes existují Letecké kočky, i když na druh straně by taková představa nemusela být až tak hřejivá,kdyby vás ve výšce deseti kilometrů napadlo, že v letadle někde spí kočka, a to s největší pravděpodobností mezi elektrickými dráty. Také by se mohla vyskytnout Tirácká kočka, stvoření, o jakém se T.S. Eliotovi ani nesnilo. Felix Fruehauf, mezinárodní kočka, která se pohybuje mezi náklaďáky na celém světě a tloustne z nesmírného požívání čokoládových tyčinek. Nebo by mohlo jít o další důkaz Schrödingerovy teorie, protože z kvantového hlediska se nedá říci, že by existovala nějaká vzdálenost mezi předměty a místy jsou pouhým výsledkem náhodných přesunů v hmotnostní matici, a tudíž není třeba je brát vážně.
Skutečnost, která vyšla najevo, nikdo nepředvídal - zřejmě proto, že jen málo lidí v této zemi čte více než jedny místní noviny. Díky stovkám výstřižků zaslaných členy Kampaně z celé země se však podařilo nakonec zjistit pravdu.
Hrdinou všech těchto příběhů je ta samá kočka. Ne totéž plemeno. Tatáž kočka.
Je to černobílý kocourek; na počtu rozličných jmen nezáleží, protože jména mají význam jenom pro lidi, ačkoli je zajímavé, že převažuje jméno Oskar. Pečlivá analýza desítek fotografií Kočky cestovatelky mžourající v záři reflektorů to dokazuje.
Loni zřejmě procestovala přes 20 000 kilometrů, většinou v motorových oddílech automobilů; pouze zoufalé mňoukání ozývající se zpod kapoty přilákalo pozornost řidiče, který zastavil u motorestu na kafe.
Dokud naši výzkumníci vybavení vagónem nejmodernějších přístrojů Oskara nevystopují, nebude existovat žádný přesný důkaz, nicméně poslední - vysoce zajímavá - teorie tvrdí, že to, co se na první poslech zdá být zoufalým mňoukáním, je ve skutečnosti prou instrukcí typu "tady doleva, povídám doleva, ty troubo, no tak dobře, vem to rovně až k nákupnímu středisku a pak zahni na é patnáctku..."
Oskar se totiž ve skutečnosti snaží někam dostat. Postupuje přitom sice metodou pokusů a omylů a patrně poněkud podcenil velikost země a množství projíždějících vozidel, ovšem nevzdává se. Každopádně v souladu s dobrým zvykem všech Opravdových koček dělá všechno proto, aby nemusel prostě vstát a jít pěšky.
Některé poslední výstřižky kupodivu vedou k domněnce, že Oskar vrhl v motorovém prostoru koťata. To trochu nabourává naši teorii (i když rozumně velká dotace dalšího výzkumu by mohla všechno napravit) a vzbuzuje ne neopodstatněnou naději, že nakonec přece jen vzejde nové plémě Koček cestovatelek. Všechny vyrostou s přesvědčením, že domov je něco, kam e můžete dostat jenom pomocí rachotících plechových beden, které se pohybují rychlostí devadesát kilometrů za hodinu.
Lumíci možná začínali taky tak.
V průběhu výzkumu jeden z našich badatelů objevil zajímavou příhodu týkající se sv. Erika, smyrnského biskupa ze 4. Stol.n.l., který je považován za patrona Opravdových koček. Raduje se, že cestou na mši zakopl o kočku a zvolal: "Ó pane, kéž tato kočka kletá odtud zmizí a vícekráte se již neobjeví!"
Podle dobových svědectví šlo o černobílého kocourka.
11. Ekologicko-organická makrobiotická kočka
Toto plemeno se objevilo již v šedesátých letech. Možná si vzpomínáte na historky o kočkách krmených kukuřicí a ovokádem (ne, vážně - viděl jsem v obchodě s krmivem prodávat vegetariánskou stravu pro psy). Ovšem i když se celá rodina vydala na cestu zdravé makrobiotické výživy, co se koček tý, je zvykem odložit veškeré svatouškovství a mít vždy v ledničce pár konzerv se sekanými vnitřnostmi.
Měl jsem přátele vegetariány( , kteří s plechovkami kočičího žrádla zacházeli jako pyrotechnici s něčím, co podezřele tiká. Nakonec vymysleli vegetariánskou stravu s občasným podáváním ryb. Jejich kočce, mladé siamce, tato dieta báječně prospívala. Aby ne; kočka trávila svůj čas za kůlnou, kde si moji přátelé chovali bioorganickou kozu, a sežrala víc myší a krys, než kolik měli moji známí teplých večeří, což nebylo koneckonců až tak těžké. Zároveň však byla kočka natolik ohleduplná, že jim to nedala najevo. Občas jsme ji zahlédli, jak přechází po zahradě s něčím chlupatým v tlamě, přičemž se na nás dívala spikleneckým a trochu provinilým pohledem, asi jako metodistický kazatel přistižený s panákem becherovky.
Kočky jsou ve skutečnosti silně ekologicky založené. Například:
a) Kočky nikdy nepoužívají spreje obsahující freony a neohrožují tedy ozónovou vrstvu.
b) Kočky neloví tuleně. Lovily by je, kdyby věděly, co to tuleni jsou a kde je najít. Jenže to nevědí, a tudíž je všechno v pořádku.
c) Totéž platí o velrybách. Lidé možná krmí kočky velrybím masem, ovšem kočky o tom nemají ani potuchy. Stejně tak by jim chutnal sekaný velrybář.
d) Antarktida? Kočky ji s klidem nechávají na pokoji.
Kočky však mají i stinné ekologické stránky:
a) Všechny kočky trvají na tom, že musí mít kožich z pravé kůže...
Jména koček
Jak víme, každá kočka má několik jmen, a ani T.S. Eliotovi se nepodařilo uvést jejich úplný seznam. Naprosto obyčejná kočka bude mít pravděpodobně jiné jméno v případě, že:
a) na ni šlápnete
b) je zřejmě jediným zvířetem v okolí, které vám může poskytnout vysvětlení ohledně původu podivné vlhké skvrny na koberci a příšerného zápachu všude kolem,
c) vaše potomstvo ji podrobuje mazlení třetího stupně,
d) vylezla po žebříku na půdu "prostě proto, že tam byl", načež se z nějakého důvodu rozhodla zmizet za starými krabicemi, koberci, opuštěnými domečky pro panenky atd. a nedá se odtamtud vylákat; když ji pak zpoza toho všeho harampádí vytáhnete za flígr přátelsky vám rozdrásá ruku a jediným plavným skokem proletí padacími dvířky na žebřík, který tím shodí a ponechá vás shrbené šest metrů nad zemí uprostřed dlouhého zimního odpoledne, kdy nikdo kromě vás není doma(.
Je zajímavé, že pouhých 17% Opravdových koček umírá se stejným jménem, jakým byly obdařeny při svém narození. Ze začátku se celá rodina snaží ze všech sil zvolit to nejvhodnější ("Mně připadá jako Toníček"), ale jak jdou roky, ukáže se, že kočce tak jako tak každý říká Macek nebo Minda.
To nás přivádí k nejdůležitější poučce pro pojmenovávání koček: nikdy nedávejte kočce jméno, které by vám vadilo vyvolávat o půlnoci před domem napjatým, ustaraným hlasem a bušit přitom lžící do kastrolu. Také je dobré vymyslet něco krátkého a výstižného.
Přesto však mají Opravdové kočky obvykle dosti dlouhá jména, a to typu Vypadnivocaďtymrcho, Mamípodpostelíněcojéé a Novidíšnemělasesmiplíst-podnohy. Opravdové kočky se nehonosí jmény jako Vincent Mountjoy Froufrou Chanoir IV., nebo aspoň ne nadlouho.
Zvolené jméno by mělo být také dostatečně zvučné, aby se bez potíží přeneslo přes celou kuchyň v okamžiku, kdy se balíček s prvotřídními řízky začne kradmo pohybovat směrem k okraji stolu. Pro takový případ potřebujete slovo s patřičnou průrazností; zkušenosti ukazují, že Kuš! Se hodí výtečně. Egypťané měli kdysi bohyni s kočičí hlavu, které říkali Bast. Teď víte proč.
Nemoci
Opravdové kočky trpí stejnými chorobami jako neOpravdové kočky, i když povětšinou bývají zdravější - pochopitelně až na občasné drobné střevní potíže, které mohou potrefit každého.
Nicméně existuje několik onemocnění specifických pro Opravdové kočky:
Neklidné nohy
Divná věc. Měli jsme kočku, která na to hodně trpěla, a veterinář si s ní nevěděl rady. Kočka dovedla lézt po stromech, žebřících a vůbec po všem, pohyblivá byla, že už to skoro dál nešlo - jenže jakmile se pokusila rychle utíkat, bylo všechno v pořádku jen do chvíle, kdy zjistila, že se ji snaží předběhnou zadní nohy. Pohled na vlastní zadek, který ji strašnou rychlostí dohání, ji vždycky natolik rozrušil, že se zastavila a začala si stydlivě lízat tlapky. Když se někdy zapomněla a vrhla se po něm, většinou skončila v protisměru.
Mucholapky
Dobrá. Třeba to není nejběžnější, ale rozhodně jedna z nejzávaznějších kočičích chorob, jaké jsme kdy poznali. Kdysi jsme si řekli - když ekologie, tak ekologie, mysleme na ozónovou vrstvu a vykašleme se na spreje proti hmyzu, zkusíme to se starými dobrými mucholapkami. Nakonec se nám podařilo nějaké sehnat i přes vyděšené obličeje prodavačů (ten chlap tady chce mucholapky, hlavně se usmívat, nenápadně dát znamení pokladní, aby zavolala policii, za chvilku bude chtít obruč do krinolíny a kilo kuliček proti molům). Přinesli jsme je domů, pověsili do otevřeného okna, masařky se lepily jako vzteklé hrozinky, sláva, mucholapka se kývá v letním vánku, Opravdová kočka skáče...
Z Opravdové kočky se v mžiku stává Opravdová chlupatá vrtule, papír se trhá, kočka letí z okna a za chvíli už uhání po zahradě ve snaze uniknout rozmotané mucholapce, která ji ne a ne pustit, až se nakonec svalí v houští u plotu, protože může pohybovat jenom jednou nohou.
Propuká panika, honem, honem, kam jsme dali tu krabičku od mucholapek? Máme rok 1980 ty mucholapky jsou určitě pomazané nějakým tím polydibitrichloretylénem-345, panebože, kočka se polomrtvá hrůzou krčí v osušce, rychle teplou vodu do lavóru, hodit tam kočku a vymáchat, kočka neprotestuje, Ježíši Kriste, snad už jí v žilách koluje polydibitrichloretylén-345. Vyměnit vodu, ještě jednou opláchnout, rychle vyfrotýrovat a postavit kočku na sluníčko.
Kočka se po nás podívá trochu úkosem, otočí se zády a pomalu se vydá po cestičce někam pryč, přičemž při každém kroku zatřepe tlapkou jako Ch. Chaplin.
Nakonec nás trochu zklamalo, že když jsme na dně popelnice objevili krabičku od mucholapek, ukázalo se, že nešlo o žádnou moderní chemickou past, jak jsme se obávali, ale o docela obyčejný ekologický lepkavý papír.
Sezení a jemné škytání (s občasným krknutím)
Vždycky jsme měli za to, že tohle způsobují hraboši.
Požírání trávy
Nikdy jsme si nebyli jistí, zda jde o příznak onemocnění. Asi by bylo lépe uvést tento pojem v kapitole věnované hrám: "Hele, koukají se po mně, sežeru trochu trávy, to je vyděsí, půl hodinu budou převracet barák vzhůru nohama a hledat příručku, haha."
Náklaďáky
Mohou být smrtelné, i když ne vždycky. Znali jsme kočku, která považovala motorová vozidla za určitý druh myší na kolečkách a skákala po nich. Nakonec byla tak zjizvená, e jí chlupy rostly do všech směrů najednou jako na angreštu, a tolikrát sešívaná, že se nedalo přesně určit, kde končí nit a kde začíná kočka. Přesto se dožila vysokého věku, kdy děsila ostatní kočky svým jediným okem a ve spánku dávila kamióny. Zřejmě hledala auto, které při pohledu na ni zapiští.
Ať je kočka sebezdravější, vždycky jednou nastane chvíle, kdy musí dostat pilulku. Jak vědoucně a zodpovědně se tváříme, když nám veterinář vrazí do ruky lahvičky (každých pět dní tu šedou a po deseti dnech hnědou tabletku, nebo to bylo obráceně?)! Kdysi jsme se všichni utápěli v blažené neznalosti a mysleli si, k čertu s tím, to žrádlo pro kočky stejně smrdí jako bolavá noha, když ty ztracené prášky rozmačkáme a zamícháme jí je do toho, nemůže nic poznat...
Postupem času ovšem nabýváme trpké zkušenosti, že průměrná Opravdová kočka disponuje chuťovými buňkami, vedle nichž i ten nejmodernější, počítačem řízený senzorický systém vypadá jako nastydlý kuřák. Její jazyk dokáže rozpoznat molekulu léku na kilometr daleko (zkusili jsme vzít polovinu podezřelého jídla a přidat k němu kus z plechovky a tak dále, až jsme si připadali jako v tom slavném chemickém experimentu, kdy už z té tablety nemohlo zbýt vůbec nic, ale Opravdová kočka to stejně poznala).
Následuje realistická fáze ("koneckonců, když se to vezme čistě technicky, je taková kočka vlastně jenom roura s dírou nahoře").
Tedy vezmeme do jedné ruky pilulku a do druhé kočku...
Ehm...
Chci říct, do jedné ruky pilulku a do druhé velkou osušku, ze které vyčuhuje rozzuřená kočičí hlava. Třetí rukou vypáčíte kočce čelisti, vhodíte pilulku, zavřete jí tlamu a čtvrtou rukou ji lechtáte na krku tak dlouho, až uslyšíte tiché polknutí. Hotovo.
Bohužel, přání je otcem myšlenky.
Pilulka totiž neleží v kočičím žaludku, ale na podlaze. Opravdové kočky mají pro takové případy v tlamičce zvláštní kapsy; dokážou pozřít lék, zbaštit celou mísu žrádla poté lehce navlhlý prášek vyplivnout se zvukem, který by byl v kresleném seriálu vyjádřen citoslovcem pfuj.
Velice důležité je vyhnout se třetímu stadiu, kdy se Člověk, Zvíře a Léčivo zmítají v divokém boji na podlaze, a které je lépe vysochat než popisovat slovy (viz Rodinovo sousoší Muž dávající kočce pilku).
Čtvrté stadium už plně záleží na vás; kočka tou dobou obvykle projevuje takovou živost, že se dá bez nadsázky říci, že léčba zabrala. Někdy pomáhá prášek rozpustit ve vodě a tekutinu naládovat do kočky lžičkou. Jeden známý chovatel Opravdové kočky doporučuje tu prašivou věc roztlouci paličkou (tedy tabletku, nikoli kočku, ačkoli ve čtvrtém stadiu vás už napadají lecjaké myšlenky), smíchat ji s trochou másla a natřít tím kočce packu, protože prastarý kočičí instinkt velí oblízat se do čista. Při dalším rozhovoru na toto téma vyšlo najevo, že to nikdy doopravdy nezkoušel, že to jen teoreticky odvodil (je to inženýr, což vysvětluje mnohé). Podle našeho mínění má zvíře, které se nechá raději vyhladovět a udusit, než aby si vzalo pilulku, jiné starosti, než zabývat se upatlanou tlapou.
Krmení koček
Po celá staletí bylo krmení koček něco stejně nepředstavitelného jako kvadratura kruhu. Podobný názor panoval i na krmení kuřat: prostě se potulovala někde kolem a postarala se sama o sebe. Stačilo dávat pozor na roztoče a jinou havěť a občas po nich uklidit. Psi se krmili - kočky dostávaly zbytky, pokud měly zvláštní štěstí.
Všichni víme, jaká je situace dnes.
Krmení Opravdových koček se řídí pravidly stejně neměnnými jako střídání ročních období.
1. Opravdová kočka ohrne čenich nad výživnou lahůdkou, doporučenou tou paní v televizi a podávanou na zlatém podnose.
2. Ze msty jí koupíte plechovku toho nejlevnějšího žrádla, o které radši ani nechcete vědět, co obsahuje (když uvážíme, co všechno se dává do párků a do hamburgerů... ne, opravdu je lepší to nevědět). Kočka je zhltne, jako by čtrnáct dní nejedla, a ještě vylíže misku.
3. S pocitem nezměrné úlevy nakoupíte toho svinstva dvacet plechovek.
4. kočka ho očichá a ani se ho nedotkne. Přitom, chápejte, jde o kočku, která je ochotná žrát žáby a vodní vážky.
Po dlouhých zkušenostech s tím, co všechno jsou kočky schopné sežrat, mohu s klidným svědomím tvrdit, že každý výrobce kočičího žrádla, který používá takové ingredience jako řízky, napůl zmražený krocan, tráva, mouchy, drobky zpod stolu, žáby a myši, má šanci uspět. Aspoň pro jednou.
Samozřejmě, druhou možností je lov. Existuje teorie, že dobře živená kočka je lepší lovec než kočka hladová; jako důkaz se uvádí, že syté, pěkně zakulacené kočce nevadí dlouho běžet a čekat na havěť, jejíž chytání vyžaduje vytrvalost a trpělivost - vážky, žáby, vrabci a podobně - zatímco vyhladovělá kočka bude neustále lítat po okolí a živit se jednostrannou stravou složenou z myší a potkanů. Není známo, kdo tuto teorii prosazoval jako první, ovšem je velmi pravděpodobné, že měl kožich a drápy.
Opravdové kočky neloví kvůli žrádlu, ale proto, že vás mají rády. Proto si také uvědomují, že jste do vybavení svého domu bůhvíproč zapomněl začlenit jisté drobnosti, které mu teprve dodají ten pravý punc domova, a snaží se ze všech sil toto vaše opomenutí napravit. Rejsci s ukousnutou hlavou jsou velmi populární, a pokud chcete něco pravdu avantgardního, není nic lepšího než hromádky miniaturních vnitřností. K docílení co největšího estetického účinku je nutné tyto předměty ponechat někde, kde je nikdo pár dní nenajde, a dát jim tak možnost se plně rozvinout a vytvořit si vlastně osobnost.
Jedni naši známí žili na osamělém statku společně s velkou tlustou ostřílenou kočkou, která nehnula prackou, ani když dům obklíčily ze všech stran hordy krys. Známí si tedy pořídili ještě jednu, štíhlou bílou samičku, která se každý den s odhodlaným výrazem vydávala do vysoké trávy, ale kupodivu se vždycky vracela s prázdnou. A co bylo ještě podivnější, stará kočka najednou začala lovit a denně ji bylo vidět, jak nese v hubě něco, co připomínalo pytlík na tabák, nebo jak hrdě sedí nad malou hraboší Bitvou u Lipan umně naaranžovanou na prahu. Aha, říkali si známí, vida, co zmůže konkurence.
Jak tuší každý majitel Opravdové kočky, nakonec zjistili, že stará kočka si vždycky počíhala na mladou, když se vracela s úlovkem domů, a civěla na ni tak dlouho, až mladá nechala kořist kořistí; načež stará úlovek sebrala a donesla ho zbytek cesty.
Výcvik a výchova Opravdové kočky
Pro majitele Opravdových koček to vždycky představuje značný problém, neboť jim většinou nic neříká vojenské vyřvávání, ani dnes již legendární srolované noviny (kdyby jim to něco říkalo, patřili by k sortě lidí s velkými neposednými psy, kteří si kdykoliv a kdekoliv dělají přesně to, co chtějí, za vzdálených zvuků "Princi! NE! POLOŽ TO!! Okamžitě! Princi! NE!" apod.).
Celá věc stojí a padá s rozdílem mezi tím, jaké je to Venku a Uvnitř (viz kapitola o hygieně). Většina Opravdových koček do této problematiky pronikne velmi rychle; z valné části jsou dost chytré na to, aby si uvědomily, že suchá bedýnka v kuchyňském rohu je lepší než záhonek na zahradě, zvlášť když vane vítr odkudsi od Sibiře. Zdá se, že kočky své potomstvo v tomto směru poučují, ačkoli i přes velice rozsáhlý výzkum tohoto problému se nikdy nepodařilo přijít na to, jak tato výuka probíhá, protože kočky nejevily vůči koťatům žádnou jinou aktivitu než jejich neustálé poponášení sem a tam v jakési neurotické variaci na šachovou hru. Je možné, že koťata posílají do nějaké tajné kočičí školy, kde jim učitelé ukazují odpovídající diagramy. (Je zvláštní, jak sebevědomé a inteligentní jsou kočky vychované vlastními matkami. Nás naše matky vychovávaly po tisíciletí a sami vidíte, jak to dopadlo. Kdyby Romula a Rema neodkojila vlčice, ale kočka, mohl Řím vypadat dnes úplně jinak.)(
Navíc kočky nemůžete ničemu naučit. Vůbec ničemu. Možná si myslíte, že to dokážete, ovšem to je tím, že nesprávně chápete podstatu celého procesu. Vám připadá, že kočka se každý večer úderem desáté poslušně objevuje u zadních dveří, aby si vyzvedla večeři. Kočka je naopak přesvědčena, že to růžové stvoření na dlouhých nohách vycvičila k tomu, aby jí dennodenně vyndávalo z ledničky konzervu.
Jakmile zapomenete na školní pojetí, pak disciplína jako taková znamená "Když neuděláš to, co po tobě chci, tak tě praštím". Problém je samozřejmě ten, že kočku lze praštit jenom s obtížemi. Zatímco na psa platí příslovečné srolované noviny, po jejichž použití se začne bez výjimky smutně plazit po zemi, přičemž fňuká a vzdychá tak, že herce by za takový výkon vypískali z jeviště, uhodit kočku je jako mlátit do palčáku naplněného hřebíky a výsledek je tentýž. Jeden můj příbuzný, kterého nehodlám jmenovat, dokud neskončí platnost nařízení vydaných Společností pro ochranu zvířat, tvrdil, že k upoutání pozornosti kočky může být použita i cihla vržená přes celou zahradu( . Třeba vám to přijde nechutné, ale občas nastane chvíle, kdy i majitel Opravdové kočky pocítí, že nezbývá než jednat. Možnosti jsou následující:
Hliněná balistická střela
... což je první věc, kterou máte po ruce, když se ryjete v zemi( a koutkem oka zahlédnete provinile skrčený povědomý tvar někde mezi zelím a hráškem(. V takovém případě je HBS gumovým projektilem zahradních bezpečnostních jednotek, zbraní, která trestá, avšak nezabíjí. Všeobecně uznávanou metodou je zamířit tak, aby střela dopadla asi třicet čísel od provinilce, kterého následná šrapnelová sprška donutí vyskočit půl metru do výšky a způsobí mu na zbytek dne akutní střevní potíže.
Potíž je ovšem ta, že kočka brzo pochopí, že jste typický majitel Opravdové kočky a jako takový máte měkké srdce; proto začne vycházet z toho, že pokud vám dá najevo, že prohlédla vaše triky, vaše neoblomnost zmizí a vám nezbyde než i jít stěžovat ke Spojeným národům. Čtyři kočky, které nám každé jaro dělají ze zeleninové zahrádky měsíční krajinu, si to už uvědomily a klidně leží mezi svištícími hroudami s výrazem, který jako by říkal "Proč ten kašpárek takhle divně poskakuje? A jak to, že tak blbě míří?"
Hluboké jámy se zašpičatělými kůly na dně
Nemyslete si, že se o tom neuvažovalo.
Hození do vody
Někdy se stává, že nastane ideální souhra okolností, jako tehdy, když se ten vlezlý vlčák od sousedů rozhodl vydělat doprostřed příjezdové cesty k domu majitele Opravdové kočky, který právě vycházel zpoza rohu s velikou cibulí v ruce.
Ještě lepší by bylo, když se majitel Opravdové kočky probudil z krátkého šlofíka na trávníku, aby spatřil právě aktuální vtělení Místního toulavého kocoura, kterak sedí na okraji bazénku se zlatými rybičkami a zaujatě pozoruje to, co zbylo z jeho obyvatel. Majitel Opravdové kočky obvykle brzy zjistí, že ve skutečnosti je možné přejít plynule z lehu do skoku plavmo. Bohužel, život není zdaleka jednoduchý a kočky umí chodit po vodě. Mohu vám odpřisáhnout - tedy, ten majitel Opravdové kočky - že dotyčný kocour se od hladiny odrazil.
A kde vůbec byla Opravdová kočka, získaná, jak si možná pamatujete, za účelem zabránění jiným kočkám ve vstupu do zahrady? Spala na židli v kuchyni, jako obvykle. Každopádně se za toto uvítání svého soukmenovce styděla natolik, že mu později nabídla svoje vlastní sardinky.
Trestat Opravdové kočky nemá smysl. To proto, že Opravdové kočky si nikdy nedovedou spojit trest s určitým proviněním. Pokud se jich týče, řvaní, nízko letící papuče a mluvení jasným, pomalým hlasem jsou pro ně jen další projevy střelenosti těch vysokých růžových stvoření; stačí se jenom trochu skrčit a vyvalit oči, načež je všechno zase tak, jako předtím.
Psychická válka
To je, jako kdybyste vyzvali stonožku k závodu v kopání se do zadku. Vždycky se ze začátku snažíte zvíře naprosto ignorovat, abyste se pak k němu chovali ještě láskyplněji, protože vypadá tak nějak smutně.
Požádání o pomoc mafie
Jenom v nejhorším případě. Navíc je to spojeno s řadou obtíží, protože:
1. Nejsou v telefonním seznamu.
2. Stojí to majlant. Čtyři malé betonové botičky stojí dvakrát tolik, co dvě velké - to máte jako s dětskými botami.
3. Manželka odmítá používat luparu v kuchyni.
Jak si kočky hrají
Tady vůbec nejde o takové ty krámy ověšené zvonečky nebo o plyšové myši plněné molitanem. Kočky si se speciálními hračkami pro kočky vydrží hrát maximálně tak dvě minuty, abyste nepropadli depresi a nepřestali jim kupovat žrádlo.
Je třeba mít na paměti, že kočky jenom vypadají jako samotářská zvířata, která se pořád někde potulují sama. Ve skutečnosti je každá kočka součástí obrovského druhového společenství, které přesahuje hranice času i prostoru, a tím pádem neustále soutěží a poměřuje se se všemi kočkami, které kdy existovaly. Je to, jako kdyby hráč kulečníku nezápolil jen se svým stávajícím protivníkem, ale současně se všemi vyznavači biliáru v historii, včetně prvního lidoopa, kterého napadl chytřejší způsob, jak trávit dlouhé zimní večery.
Kočky mají své složité, intelektuální hry.
Kočičí šachy
Hřiště pro tuto hru musí mít rozměry menší vesnice a může se zúčastnit až dvanáct koček. Každá z nich si vybere výhodné místo - střechu, zeď skladiště, strategický roh domu nebo v klidných osadách prostředek silnice - a posadí se tam. Řekli byste, že si prostě našla místečko, kde se může vyhřívat na slunci, ovšem jenom do chvíle, kdy si uvědomíte, že každá kočka může ze svého stanoviště sledovat dvě další kočky. Veškeré přesuny se provádějí zrychleným plazením, při němž se břicho téměř dotýká země. Skutečná pravidla této hry nejsou lidem příliš jasná, ale zdá se, že cílem je vidět všechny ostatní kočky a přitom sama zůstat neviděna. To je však pochopitelně jenom spekulace a je dost dobře možné, že opravdový smysl této hry leží ve vyšších myšlenkových dimenzích člověku nedostupných, jako je tomu třeba u kriketu.
Vlhký beton
Oblíbená a jednoduchá kočičí hra, o níž archeologové zjistili, že je stará jako, ehm, vlhký beton sám. Sestává z toho, že kočka vyhledá nějaký vlhký beton a přeběhne přes něj. Existuje samozřejmě několik herních úrovní; nejvíce bodů je možné získat za přeběhnutí přes beton, který je sice dost vlhký na to, aby v něm zůstaly pěkné stopy kočičích tlapek, ale zároveň dost tvrdý na to, aby se nedal urovnat.
Krásná hromádka čistého písku
Hra podobná Vlhkému betonu, i když, abych tak pravdu řekl, ne úplně.
Ofsajd
Ofsajd je kočičí hra, která se podobá zenovému lučištnictví v tom, že ve skutečnosti nezáleží na tom, co se dělá, ale jakým stylem se to provádí. Hra sestává z toho, že kočka se vytrvale nachází na té nesprávné straně dveří; trvá tak dlouho, dokud člověk neztratí trpělivost a ještě chvíli poté. Dosti jednoduchá hříčka, jen o něco složitější než staré oblíbené
Civění na ledničku
Nicméně i zde existují určité stupně obtížnosti a zkušená hráčka Ofsajdu si přirozeně najde taková místa, která jsou člověku ve valné míře nepřístupná, avšak pro kočku je hračkou se z nich dostat.
Takovým případem je Záhada zamčených tarbíků
Soused odjel na dovolenou a zanechal vám složité instrukce, jak zalévat zahrádku apod., ovšem s prosperující kolonií tarbíků v obývacím pokoji si nemusíte dělat starosti; jeho vzdálená příbuzná paní Tentocová, se na ně přijde vždycky jednou za pár dní podívat.
Přichází noc, avšak Opravdová kočka nikoliv. Následuje obvyklé půlnoční představení, bušení lžící do kastrolu na zápraží a vyvolávání jména kočky - však to znáte - takovým hlasem, o jakém se domníváte, že přivábí kočku a neprobudí sousedy. Zmocňují se vás zlá tušení, myslí vám táhnou obrazy nákladních aut, vzteklých psů, pastí atd.
Odpověď na vaše otázky se vynoří se strašlivou naléhavostí jako utíkající mléko. Vezmete baterku, natáhnete si župan a přešouráte se orosenou trávou k oknu sousedova domu. Kočka sedí na jídelním stole a s tekoucími slinami pozoruje pulsující rod tarbíků, kteří už z ní pomalu přicházejí o rozum. Do noci se ozývá zoufalé pištění.
Nejspíš tu byla paní Tentocová a Opravdová kočka ve své touze po poznání vlezla do domu, když byly dveře otevřené.
Uděláte to, co udělá za takových okolností každý majitel Opravdové kočky, ovšem kočka vaše výkřiky a výhružky dokonale ignoruje. Oběhnete dům a hledáte otevřené okno, jenže všechno bylo neprodyšně utěsněno proti zlodějům i proti vám.
Běžíte zpátky domů. Sousedovy instrukce jste poslouchali jenom na půl ucha, nemůžete si vzpomenout, co je ta paní Tentocová vlastně zač a kde bydlí.
Co to vlastně znamená, jednou za pár dní? Tarbíci, zdá se, žijí ve svém vlastním světě, mají naloženo jídla na čtrnáct dní a evidentně nemají nic jiného na práci, než dělat nové tarbíky. Zatímco kočka má nepředstavitelnou chuť k jídlu a touhle dobou jistě i hlad. Jak dlouho ji tarbíci vydrží?
Běžíte znovu k sousedům, zkoušíte garáž, jako zázrakem ji nechali otevřenou, s rachocením porážíte prázdné plechovky od oleje, mlhavým ránem zní dunění, v sousedství už jistě pilné ruce vytáčejí 158, za jekotu sirén se přiřítí policie, tentokrát jsme tě dostali, kamaráde, zburcují sousedy v hotelu na Malorce, ti možná budou, ale nemusí svědčit ve váš prospěch, záznam v trestním rejstříku, rodina vyhozená na dlažbu, děti nemají pykat za zločiny otců...
Zbývají dveře z garáže do domu. Zamčeno. Jestlipak je za této situace můžete vylomit, jenže sousedi odjeli na dva týdny, nemůžete tu nechat barák s vylomenými dveřmi, musel byste zavolat zámečníka atd. a ten by stejně přišel nejdřív za měsíc.
Podíváte se pode dveře a vidíte kočičí tlapky; kočka si nechce nechat ujít zábavu. Zahledíte se do klíčové dírky, uvnitř tma, klíč v zámku zevnitř...
Náhlé osvícení. Časopis junáků, ročník 1958 - Náměty pro správné hochy, Jak vyzrát na zloděje. Zločinci zřejmě pode dveřmi zasunou noviny, zakroutí klíčem v zámku pomocí speciálního klíčového kroutiče, klíč spadne na noviny, zloděj si noviny přitáhne.
Zase domů, sebrat noviny, kleště, olejničku, rychle zpátky, šup šup, klíč padá na zem, zatáhnout za papír, sláva, máme ho. Neuvěřitelné, ale pravda.
Odemknout dveře. Kočka není nikde vidět; proběhnete pokoj po pokoji. Z obrovského věžáku, ve kterém je usídlena kolonie tarbíků, vás pozorují tisíce vyděšených oček; ani sex není tak zajímavý jako sledovat promáčeného, zoufalého muže v županu, jak lítá po místnosti. Hledáte pod postelemi. Podíváte se z okna a vidíte Opravdovou kočku, jak kráčí po cestě.
Před odjezdem na dovolenou soused zavřel vodu; aby to mohl provést, musel v koupelně vyndat z podlahy prkno. Tím se otevřela cesta do sklepení pod domem, do něhož se zvídavá kočka může dostat tisíci a jedním způsobem. Přikryjete díru prknem, dupnete na něj, aby pořádně drželo, urazíte přitom vodovodní kohoutek...
Další oblíbená kočičí hra je:
Hodná kočička
Pravda, nezní to zrovna jako hra, ovšem nejdůležitějším pravidlem Hodné kočičky je, že kočka musí být hodná takovým způsobem, aby svému majiteli způsobila maximální problémy, aniž by ji mohl něčím praštit, protože ona je přece Hodná kočička. Mívali jsme kočku, která občas chytila nějaké malé a neškodné pištící stvoření a položila ho na rohožku přede dveřmi. Znáte takové ty kovové rohožky, co vypadají jako mřížka od chladiče? A pochopitelně, když ráno odcházíte z domu, nenapadne vás dívat se sám sobě pod nohy... Také, pravda, by to mohl být způsob, jak si Opravdová kočka připravuje tatarský biftek. Jenomže my jsme - stejně jako ona - viděli, že to je ve skutečnosti Hodná kočička.
Schrödingerovy
a já tvrdím, že jsi určitě nechal otevřené okno
kočky
V dnešní době jsou všechny kočky Schrödingerovy. Jakmile tento fakt pochopíte, už vás nic v kočičím světě nepřekvapí.
Původní Schrödingerovy kočky vznikly jako výsledek nechvalně známého experimentu kvantové mechaniky konaného ve 30. Letech (možná to nebyly původní kočky; žádné původní zřejmě neexistovaly).
Každý slyšel o slavném myšlenkovém pokusu Erwina Schrödingera. Strčíte kočku do bedny s lahví jedu, o čemž by spousta lidí prohlásila, že to už samo o sobě stačí. Pak přidáte malý mechanismus, který může - ale nemusí - láhev rozbít; to závisí na náhodném pohybu částic vysílaných nějakým radioaktivním materiálem. Ten je v té bedně taky. Je to velká bedna. Nu, a protože podle kvantové teorie je kočka v bedně zároveň částicí i vlněním - ne, moment. Ať je podle všech těch kvant čímkoli, to cosi je ve stavu, kdy není doopravdy ani mrtvé, ani živé, ale obojí a nic z toho zároveň, a to až do chvíle, kdy pozorovatel sundá z krabice víko a pozorováním jaksi zafixuje kočku v čase a prostoru atd. Zkrátka a dobře, buďto má před sebou kandidátku pro jamku za kůlnou, nebo prskající, lehce radioaktivní rozzuřenou kouli se zadřenými kousky skla. Zvláštní je na tom to, že než se zvedne víko, nejen budoucnost kočky, ale i část její minulosti jsou neurčité. Například už mohla být pět minut po smrti.
Takhle se aspoň celá věc dostala do učebnic(. Už méně známá je práce skupiny vědců, kteří si neuvědomili, že Schrödinger mluvil o "myšlenkovém experimentu"( , a skutečně ten pokus provedli. I s bednou, radioaktivním zdrojem, lahví jedu, se vším. A samozřejmě s kočkou.
Přesto zapomněli na jednu důležitou věc. Zatímco pozorovatel nemá ani tušení, co se uvnitř bedny děje, kočka to ví sakra dobře. Můžeme předpokládat, že pokud perspektiva, že bude viset, dokáže přimět člověka k obrovskému vypětí, pak předtucha, že každou minutu může nějaký chlápek v bílém otevřít bednu, přičemž je padesátiprocentní naděje, že v tu chvíli budete už mrtví, dělá s mozkem pravé divy. Hnána tímto vědomím a možná i všemi těmi kvanty poletujícími po laboratoři si kočka zkrátila cestu časoprostorem a nakonec ji našli trochu vyděšenou ve skříni vrátného. Přirozený vývoj se nicméně s chutí chytá každé noviny, a tak se tento způsob unikání z nepříjemných situací přenesl na potomstvo oné kočky. Měla hodně potomků. Uvážíme-li její nově nabyté schopnosti není ani divu.
Tento nový gen byl natolik dominantní, že většina koček v dnešní době má v sobě něco schrödingerovského. Pozná se to podle jejich schopnosti dostávat se do a ze zamčených prostorů, jako jsou třeba pokoje, domy, lednice, bedna, v níž jste ji chtěli odnést k veterináři a přísahali byste, že jste zavřeli víko atd. Pokud jste kočku večer vyhnali z domu a ráno ji objevíte, jak vám poklidně spí pod postelí je to Schrödingerova kočka.
Někteří vědci tvrdí, že existuje i negativní Schrödingerův gen. Zatímco plnohodnotná Schrödingerova kočka umí zalézat a vylézat z těch nejneuvěřitelnějších míst, ukazuje se, že jiným kočkám dělá potíže dostat se ven z široké roury, která je na obou koncích otevřená. Existují kočky, které často vídáte, či spíše slýcháte za lednicemi, v malých hluchých prostorech za skříněmi, v zamčených garážích a v jednom nám známém případě i uvnitř zdí (strašlivé Edgar Allan Poetické vize vedly k proražení otvoru poblíž místa, odkud se ozývalo kňučení, což samozřejmě donutilo kočku - byla to Opravdová kočka - k tomu, aby se schovala ještě hlouběji; nakonec vylezla až za 24 hodin, přivábena vůní jídla). Na druhé straně jsme však náchylní věřit tomu, že se nejedná o případy negativního genu, ale pouze o příklady hry Ofsajd (viz "Jak si kočky hrají").
Každopádně tato schopnost, které si valná většina majitelů Opravdových koček zajisté povšimla (a co když se vám třeba vrátí po pár dnech a je vykrmená - co? Obíhala prostě sousedy, nebo si odskočila do příští středy sníst si tu hostinu na uvítanou, kterou jste jí připravili?),vede k zajímavým spekulacím na téma:
Úloha kočky v dějinách
V různých knížkách se dočtete, že kočky se vyvinuly asi před 45 milióny let ze zvířat zvaných cibetky, což vůbec nebyl špatný začátek. Zdá se, že heslem prvních koček bylo "Čím dále od cibetek, tím lépe". Cibetky byly totiž velmi neurotické od okamžiku, kdy zjistily, že se z nich může - ehm - získávat cibet( , z něhož se pak dělají voňavky. Jak se to přesně dělá, nevím a nechci vědět. Zřejmě to bude nějaká příšerná procedura... no tak dobrá, zkusím se podívat.
Je.(
Takže, abychom nezabíhali, velká rodina koček se vyvíjela, jak nejrychleji mohla, přičemž se snažila být co největší, nejrychlejší a nejzuřivější. Jo, takový strach, že by si vás někdo mohl splést s cibetkou, dokáže mnohé - zvláště když víte, že zbývá už jen pár tisíciletí a po Zemi se začnou poflakovat protohominidi s lahví, nožem a zkoumavým pohledem v očích.
Kočky se také rychle rozšířily, pochopitelně s výjimkou Austrálie, která jim ujela při kontinentálním driftu; tím se také vysvětluje, proč tam vyrostly tak velké krysy. Některé kočky byly pruhované, jiné zkoušely puntík; jedna dobře známá raná odrůda koček dokonce vynalezla otvírač na konzervy, a to sto tisíc let před vynalezením kočičího žrádla v plechovkách. Tím značně předběhla svou dobu, a proto také vyhynula.
A pak se zčistajasna objevila malá verze koček a začala mňoukat na lidi.
Jen si to představte. Hlavu máte jak věrtel, pořád musíte myslet na to, co udělá ta nová záležitost - "oheň" - se životním prostředím, většina velkých zvířat na planetě vás nepřestává pronásledovat a požírat, a najednou se zmenšený model jednoho z nich dostaví do vaší jeskyně a začne příst.
Nejzajímavější na tom je, že ji tenkrát rovnou nesežrali.
Psy ještě dokážete pochopit. Pes je stádní typ a lidé jsou pro něj jenom trochu chytřejší vůdci smečky. Psi se hodí k tomu, aby vám pomohli uštvat věci, na které jste moc pomalí. Jenomže kočky - proč to nepřiznat, z hlediska prvních lidí se kočky nehodily k ničemu.
První kočka, která se odvážila vejít do jeskyně, ve skutečnosti přežila jen díky momentu překvapení. Člověk totiž ještě do té chvíle nepoznal zvíře, které by před ním buďto neutíkalo, nebo se po něm radostně nesápalo, mohutně slintajíc. Kočka ho prostě měla ráda.
Důvodem tohoto citu ze strany koček nepochybně bylo, že kočky věděly, že lidské bytosti mají rády je.
Byl jednou jeden venkovský statek. Venkovské statky přitahují kočky - takový už je zákon přírody. Chápete, kam mířím? Již víme, že Opravdovým kočkám nečiní problém cestovat v prostoru i v čase podle libosti, a tato legendární první kočka byla zřejmě na cestě mezi dvěma miskami žrádla, když se najednou něco pokazilo...
Napadá vás snad lepší vysvětlení? Například, že první člověk neměl nic lepšího na práci, než civět na divokou kočku a namlouvat si, že tohle žlutooké a prskající stvoření s placatou hlavou je pro něj přesně to pravé? Kdepak. Naše teorie musí vycházet z toho, že divoké kočky jsou doopravdy kočky domácí, které před několika tisíciletími zdivočely, protože je něco pořádně dožralo - třeba to, že nikdo pořád ne a ne vynalézt ledničku.
Kočky představují ideální cestovatele v čase - to proto, že nemohou nosit střelné zbraně.tím pádem se základní námitka proti cestám proti proudu času - totiž, že byste si mohli náhodou zastřelit vlastního dědečka - anuluje. Jistě můžete zkusit stát se sám vlastním dědečkem, ovšem když se podíváte na normální rodinku koček ze statku, zjistíte, že pro kočky to není nic až tak neobvyklého.
Sex
Ech...
... tedy samozřejmě, záleží na tom, jak Opravdová kočka je, rozumíte...
Totiž...
Představte si, že takový mladý pan kocour potká ve vší počestnosti slečnu kočku a...
Chci říct...
Zkrátka a dobře, ušlechtilé kočky se kříží, kdežto Opravdové kočky se mrouskají. Křížení je lépe přenechat profesionálům, kdežto mrouskání zvládnou kočky docela samy.
Chovatelé koček bývají obyčejně vznešeně vyhlížející dámy, které jsou i přes své šílenství docela příjemné a jejich obydlí se většinou dají poznat podle zahrady poseté roztomilými boudičkami a podle toho, že žrádlo pro kočky nevozí v plechovkách, ale v náklaďáku.
Většina majitelů Opravdových koček s nimi nepřijde do styku nikdy. Jistě, může se stát, že vám padne do rukou zvíře, jehož vzhled nebo původ naznačují, že nepotřebuje péči ani veterináře, ani toho zdivočelého kocoura, co se vám potlouká po zahradě; když tedy investujete částku, která donutí mužské členy rodiny trpce zauvažovat o rozdílech mezi kočičím a lidským světem, vrátíte se domů s hlavou plnou slibných čísel - to proto, že vám řekli, za kolik máte prodávat koťata.
Asi takhle: x vrhů za rok krát Y marek za kotě krát nechat si pár samiček krát X dalších vrhů rovná se !!!!!
Jenže majitelé Opravdových koček vědí, že život není takhle jednoduchý. Mít domácí zvíře pro peníze se nikdy nevyplácí, ať si kdo chce říká. Nakonec se váš život změní v nepřetržitou noční můru složenou z drátěných plotů, účtů za krmení, truhlaření ve volné přírodě, faktur na kosmické sumy bůhví odkud a vaše obzory se silně zúží. A kromě toho, kdo by se o ten kočičinec staral, když odjedete na dovolenou?
Po pravdě řečeno se křížení v dnešní době dost zjednodušilo tím, že se jeho možnost odstranila úplně - dokonce natolik, že inzerátů "Zdarma do dobrých rukou" do značné míry ubývá a že populace koček se začíná skládat výlučně z tlustých vykastrovaných kocourů a štíhlých elegantních koček, pro které osvobození od radostí mateřství zjevně představuje nesmírnou úlevu. Nicméně v každé ulici najdete to, čemu se eufemisticky říká Ten kocour.
Takové zvíře může jen stěží být něčím jiným než Opravdovou kočkou. Za dávných časů by to byl prostě jen jeden kocour z mnoha, škrábající, prskající a udržovaný na uzdě tlakem ostatních. Ovšem dnes jsou jeho bývalí kolegové tlustí a líní, s jediným zřejmým zájmem - chrápat celý den - a děvčata jako by ani nechtěl vědět, o co jde. Takže se toulá sám houštinami, země se otřásá, králíci se klepou strachy v kotcích a psi - buďme upřímní, průměrného psa dokáže převézt i neOpravdová kočka - jsou jeho slastně vyzývavým výrazem tak vyvedeni z míry, že jakmile ho vidí, okamžitě nacházejí desítky naléhavých důvodů pro nonšalantní odchod středem. Nikým nerušen (a tím pádem nespokojen) hledá neustále kořist a jeho obludné Id s ním. Mlékaři si stěžují a listonoš vám raději nechává poštu u sousedů...
Znali jsme jednoho, který nacházel nezměrné potěšení ve rvačkách s ostatními kočkami. Nešlo mu o nějaké fiktivní územní spory; dělal to jenom pro zábavu. Připlížil se k nim, když se vyhřívaly na sluníčku, a bez výstrahy se na ně vrhl.
My jsme tou dobou vlastnili Opravdovou kočku, samičku - vykleštěnou a světem protřelou, původem ze statku, kde o velké kocoury, kteří myslí jen na násilí a sex (pokud možno na obojí na jednou) rozhodně nebyla nouze. Zpočátku, když ji ten posedlý idiot začal honit, utíkal v naprostém údivu. Pak jsme však měli příležitost být svědky konečného účtování.
Začalo to jako obvykle: pokus o znásilnění následovaný běžnou honičkou mezi baráky s tlapkami protáčejícími se ve vzduchu (viz Kreslené kočky; každá kočka má v sobě něco kresleného). Nakonec se naše Opravdová kočka vyškrábala na sud na vodu, počkala si, až se její pronásledovatel zachytí předními prackami za okraj sudu a zadními bude hledat oporu, aby své chtíčem roztřesené hruškovité tělo vyšvihl vzhůru, a vrazila mu jednu pořádnou přes čumák. Byla to rána, na kterou by byla každá Kreslená kočka právem hrdá; přísahám, že se napřáhla minimálně o 300 stupňů, a výsledkem byl zvuk, jako když se páře hedvábí.
Načež klidně seděla na sudu a sledovala jeho vyjevený obličej s výrazem, který jako by se tázal, jestli si nepřeje ještě nášup a zdalipak se cítí spokojeně?
Situace se poté vyřešila poměrně hladce tím, že obě zvířata předstírala, že se navzájem nevidí - jako když potkáte někoho, s kým nemůžete tak jako tak nic dělat. To byl vynikající výsledek; ten kocour byl totiž Schrödingerův, a než ho vzal k sobě soused, přitoulal se z nějakého jiného časoprostoru vlastního Schrödingerovým kočkám s utkvělou představou, že náš dům je přirozeným domovem. Nicméně naše Opravdová kočka na něj nikdy nesyčela, protože to by znamenalo uznat jeho existenci a něco takového bylo proti všem pravidlům; místo toho si oba (patrně díky zvláštnímu druhu telepatie) dávali záležet na tom, aby se nikdy neocitli v téže místnosti. Trochu nám to připomínalo divadelní frašky, kdy někdo předstírá, že má jednovaječné dvojče, a neustále vyskakuje z oken, jen aby se o pár vteřin mohl v jiném saku vynořit ze dveří knihovny, hledat sám sebe a litovat, že se propásl.
Hygiena
Kočky měly vždy o hygieně dobré mínění a stejně mlhavé představ jako lidé, t.j. "co se schová, to neexistuje". Především šlo o to, nikoli žít hygienicky na úrovni, ale mít svědky na to, že jsme se o to snažili - např. při pokusech o přetažení linolea do své bedýnky s pískem.
Co je vlastně hygienického na tom, že se někdo myje vlastními slinami?
Na druhé straně však Opravdová kočka vítězí nad všemi ostatními domácími mazlíčky v jednom směru:
Opravdové kočky vědí, k čemu slouží koupelna.
Jednoho dne jsme se vrátili domů a shledali, že naše Opravdová kočka se díky obvyklým pohybům v časoprostoru nachází Uvnitř a nikoli Venku, jak jsme původně předpokládali a z toho důvodu také nepřipravili bedničku s pískem.
Opravdová kočka se tvářila trochu provinile, i když jsme věděli, že to je její normální výraz - dokonce i při dýchání vypadala, jako by kradla vzduch. Zběžná prohlídka tradičních východišť z nouze (tmavé kouty, krb) neodhalila nic nepříjemného, co už by tam nebylo předtím.
Až do chvíle, kdy jsme o mnoho později vstoupili do koupelny.
Lépe řečeno do vany...
V takovém okamžiku se vás zmocní smíšené pocity. Pochopitelně cítíte lehký obdiv k tomu, že v domě plném koberců si Opravdová kočka zvolila jedno z mála míst, kde se dá snadno umýt hektolitry horké vody a desítkami lahví čistících prostředků (kupodivu, naše příručka 1000 rad pro domácnost se nezmiňuje o tom, jak řešit kočičí - ehm - problém ve vaně). Na druhé straně vás napadá, proboha, to je přece vana, tolik jsme se těšil, až si do ní vlezu, a teď abych se do konce života nekoupal...
Zvláštní byla reakce jiných majitelů Opravdových koček. Řekli: no ne, to se vám stalo poprvé? A pak mi začali vyprávět o té kočce, co o ní někdo slyšel, jak se naučila používat splachovací záchod. Něco vám povím, to máte, jako když chcete kočku odnaučit chodit na ptáčky. Nejlepší je nechat spuštěné prkýnko to je přesvědčí.
Opravdová kočka na kolech
Výběr není příliš velký. Kočka cestuje buďto:
a) v bedně,
nebo
b) v hrůze.
Je s podivem, že psi dokáží ujet autem libovolnou vzdálenost a po příjezdu na míso zvesela vyskočit z vozu, jako vždy připravení zvedat tlapky, slintat, hrabat, kousat malé děti a vůbec dělat všechno, co dělá psa psem, zatímco pro kočky je cestování značně vyčerpávající.
Poslední výzkumy však ukazují, že určité malé procento Opravdových koček má jízdu autem docela rádo, ovšem jen tehdy, splňuje-li beze zbytku jejich požadavky. Jedna z našich koček se ve voze cítila jako doma, jakmile mohla sedět řidiči na rameni a sledovat silnici před sebou, což je zřejmě proti předpisům(.
Zvířata volně pobíhající po autě nejsou nikdy to pravé ořechové. Nejhorší jsou obvykle kozy, ale dokud nezjistíte, že máte pod brzdovým pedálem zakleslou želvu, nevíte, co je to opravdový strach, ani co vlastně znamená "klidné stáří".
Ukázkový příklad trampot provázejících cestování s kočkou poskytli naši přátelé, kteří se při stěhování do jiného města rozhodli vzít s sebou kočku.
Stalo se to na poslední cestě - znáte to: necháte klíč u sousedů, slíbíte jim, že zůstanete ve styku, vykopete několik oblíbených rostlin a konečně vyjedete s autem plným věcí, které stěhováci odmítli naložit, jako děti, různé nádobí a kočka.
Všechno se zdálo být v pořádku, protože co se kočky týkalo, bylo auto jenom soubor zajímavých míst ke spaní na kolečkách, a tak zvesela vyjeli na dálnici, dovedete si to představit, takové to "Mamí už tam budeme?" - "Ne, miláčku, tobě není špatně, tobě se nechce blinkat" apod.
A pak zastavili v motorestu.
Zbytek příběhu už jistě dokážete uhodnout sami. Pro ty, kdo si ještě nejsou jistí, to vypovím po lopatě:
Na kočku zapomněli. Vystoupili, nakrmili se, nasedli, ujeli dalších sto padesát kilometrů, zdrávi dojeli, začali vybalovat, kočka nikde. Musela vyskočit z auta, zatímco jedli.
Je půlnoc, na opuštěné parkoviště motorestu se vřítí automobil, z něhož se vypotácí muž na prahu hysterie s plastikovou miskou a lžící, pobíhá kolem vozu, přičemž se snaží vypadat co nejnenápadněji, buší do misky lžící a přiškrceným falzetem volá "Micinko!" (tehdy ještě nebyl registrovaným členem Kampaně; kdyby jím byl, nenechal by se takovou situací zaskočit a svou kočku by prozíravě pojmenoval Huš! nebo Fuj!).
Uběhne hodina. U nejméně nepříjemné servírky v motorestu nechá telefonní číslo, vyrazí na cestu k domovu, před očima obraz Micinky zalisované do asfaltu...
Kočka ho nechá podusit až do chvíle, kdy už jsou skoro doma; tehdy vyleze na zadní sedadlo a začne se dožadovat potravy. V přecpaném obstarožním vozidle si totiž našla cestičku přes opěradla do kufru, kde se pohodlně uvelebila za rezervou. Přesně, jak jste předpokládali.
Kampaň za Opravdové kočky vám doporučuje jednoduchý způsob, jak celý problém stěhováním koček snadno a rychle vyřešit. Jednou provždy se zbavíte veškerého toho skrývání se pod postelí, podezíravého vykukování ze zadních dveří a raněných pohledů.
Víte, věc se má tak, že normální Opravdová kočka se neváže ani tak na lidi, jako na zaběhané zvyklosti a prostředí. Dneska je v módě obdivně slintat nad ženami nebo muži, kteří se raději vzdají slibné kariéry, aby mohli svého partnera následovat až na konec světa, a nikoho ani nenapadne pozastavit se nad tím, že rodinná kočka strávila roky vyhledáváním ideálních míst ke spaní, tras pro toulání atd. Lidské bytosti v jejím okolí jsou pouhé dary Matky Přírody sloužící k otvírání ledniček a plechovek. Jistěže, kočce mohou přirůst k srdci. I vám můžou přirůst k srdci pantofle, když už jsme u toho; jinak je mnohem snadnější zvyknout si na nové dvounohé tvory než na nové spací koutky.
Zkrátka, Kampaň za Opravdové kočky má za to, že stěhujete-li se, to nejlepší, co můžete pro svou kočku udělat, je nechat ji na míst, kde stráví přesně 0,003 vteřiny smutku, načež se trochu stydlivě přilepí na paty novým nájemníkům.
A co se týče vás, náhle osamělých milovníků koček, nezoufejte - během několika dní se u vašich nových dveří objeví i nová kočka. Domníváme se, že je musí posílat nějaká agentura.
Opravdová kočka a jiná zvířata
Pamatujte, že kočka instinktivně dělí fauna na:
1. to, co ji může sežrat,
2. to, co může sežrat sama,
3. to, co může sežrat sama, ale bude toho okamžitě litovat,
a 4. jiné kočky.
Přitom můžeme očekávat, že ji nijak nevyvedou z míry:
a) pokrmy na bidýlkách
b) pokrmy v klecích (tzv. Zpěvné Menu),
c) potrhlé, roztřesené pokrmy v kotcích, které mohou být v nejhorším případě donuceny zúčastnit se společně s Opravdovou kočkou, dvěma panenkami a plyšovým medvídkem čajového dýchánku na dvorku, na němž se podává voda z kaluže a suchary z popelnice,
d) jiné opeřené pokrmy, které někdo laskavý lákána dvorek na drobečky,
e) pokrmy v jezírkách, bazéncích a akváriích,
f) takové ty hnusné velké štěkající věci,
g) různé.
Člověk se až někdy diví, že si dokážou uchovat zdravý rozum. Ve skutečnosti - jak ví každý majitel Opravdové kočky - překonávají nesnáze způsobené čímkoli z výše uvedeného přehledu tím, že předstírají, že problém neexistuje. Úplně jako my.
Jediné domácí zvíře, které jsem kdy viděl vyvést Opravdovou kočku z konceptu, byla želva. Možné je to tím, že kočce dělá potíže smířit se s faktem, že želva je také zvíře, které jenom vypadá jako nějaká zahradní dekorace, která se bůhvíproč najednou začala pohybovat.
V té době ještě nebylo zvykem cpát želvy do beden, aby přežily zimu - dneska ž nikdo želvy nepěstuje a proslýchá se, že ty staré stojí strašné peníze. Ta naše obyčejně zimu prospala před krbem a probouzela se jen obden, aby si snědla kousek zeleného salátu. Mírumilovné, nerušeně žijící zvíře; to ovšem nemohlo nadchnout Opravdovou kočku, která shledala, že želvu nemůže nijak postrašit. Želvy neznají slovo "strach" - a po pravdě řečeno, ani žádné jiné slovo. Jistě, rozum jim velí zmizet pod krunýřem, jakmile se někde něco šustne, avšak kočka ležící u ohně je pro n pouze hromádka kožešiny, pod niž je příjemné se zavrtat. Přikradou se k ní plíživým krokem (želvy to ani jinak neumějí) a kočka si uvědomí, že je něco v nepořádku, teprve když ji okraj krunýře začne zvedat ze země. Kočka uraženě odkráčí, posadí se do kouta a tváří se ustaraně. Další fáze je, když želvě zachutná žrádlo pro kočky; v takovém případě se Opravdová kočka trpně posadí vedle želvy, která se zoufale zmítá na zádech, a zhluboka si povzdechne.
Opravdová kočka a zahrádkář
Hrášek, salát, česnek, rajčata... to jsou prvotní zájmy průměrného zahrádkáře.
Kameny, rákosky, drátěné pletivo a nášlapné miny, to jsou prvotní zájmy průměrného zahrádkáře, který zároveň vlastní Opravdovou kočku.
Jistě, zahrádku můžete obdělávat, i když se to kolem hemží Opravdovými kočkami, avšak v takovém případě je na místě zvýšená bdělost. Jak poznamenal jeden zoufalý Opravdový zahrádkář(, "Nejde jenom o to, co udělají, ale taky o to, co udělají potom". Představte si třeba pečlivě uhrabané kuželovité hromádky, z nichž tragicky vyčuhují žlutavé zbytky čehosi, co měly být fazole.
O hliněné balistické střele jsme se již zmiňovali. Mezi další možné způsoby ochrany patří:
1. Věci, které rachotí, bouchají, bzučí a vrčí
Podívejte, takovéhle serepetičky už nikoho nepolekají. Snad jedině krtky. Mimochodem, když jsme u toho, od doby, co jsme si tyhle krámy rozestavili na zahradě, jsme tam krtka neměli. Vlastně jsme ho tam neměli ani nikdy předtím.
2. Drátěné bludiště
Opravdová kočka ho snadno překročí.
3. Chemické zbraně, včetně Odstrašujících kuliček, Děsivého prášku a podobných nesmyslů
Protože, sotva jsme něco z toho rozsypali po zahradě, začalo lít jako z konve, nevíme, jestli tyto přípravky účinkují. Víme jenom, že jejich používání v nás vyvolávalo značně rozporné pocity; dodnes se domníváme, že jsou zakázány nějakou mezinárodní smlouvou, o které se niko neobtěžoval nás informovat.
Vtip je v tom, že touha kočky proniknout na vaši píď půdy je mnohonásobně větší, než vaše touha jí v tom zabránit. Příroda je mocná čarodějka a tím pádem nás napadá
4. Velká role drátěného pletiva
Nejlepší přítel zahrádkáře. "Uvidíte, jak protáhnou obličeje, až narazí na neproniknutelnou stěnu chránící vaše semínka", praví reklamy.
Pletivem můžete obtočit jak fazole a rajčata, atak i cennější ovocné stromy. Nevýhody tohoto přístupu jsou a) zahrada vypadá jako vojenský tábor, b) pletivo má tendenci plést se pod nohy a trhat šaty, a c) rostliny pletivem prorůstají. Třeba u cibulí to tak moc nevadí, jenže u brambor jsme plot nechali příliš dlouho a nakonec jsme je museli vykopávat v jednolitém bloku.
Jestliže jsou pro vás tyto nevýhody rozhodující, zkuste
5. Prak
Ovšem my takoví nejsme(.
Opravdová kočka a děti
Ach, to bude krásné, jak budou spolu vyrůstat.
Inu, ne tak docela. Než takové obyčejné dítě přestane vypadat jako Winston Churchill, kotě už dávno vyrostlo a pokud jste nepodnikli Patřičné kroky, má i svou vlastní rodinu. Dětí je vždycky všude plno, koček také, a vám pomalu nezbyde, než si postavit jiný dům na opačném konci města.
Opravdové kotě v Opravdové domácnosti s potomstvem může očekávat, že bude:
1. Popotahováno.
2. Popostrkováno.
3. Uvězněno v Barbiině domečku společně s Barbie, Kenem oblečeným do Barbiiných šatů(, jednorukým plyšovým medvídkem, strašlivým Protoplastikoidem s laserovým dělem a "Mým malým poníkem".
4. Krmeno naprosto nevhodnou stravou. Do této kategorie můžeme zařadit hrášek, mazlavé růžové žužu a krabici Kočičích pochoutek nacpano do kočky během tří minut.
5. Oblékáno do naprosto nevhodných úborů (viz Cindy, Barbie, medvídek aj.)
6. Přenášeno na ruce prostrčené pod břichem, takže na obou stranách se bimbají velké kusy kočky. (Je s podivem, že většina koček proti tomu nic nenamítá, dokonce ani tlustí vykastrovaní kocouři. Asi půjde o stejný případ jako u jednorožců - s těmi vyjdou jenom mladé panny. My ostatní potřebujeme pár stehů.)
Obecně není pravda, že zvířecí a lidská mláďata spolu automaticky musí vycházet dobře. Spíše jde o to, že zvířecí mláďata ještě nejsou dostatečně zkušená na to, aby věděla, co mohou čekat.
Radši se držte štěňat. Štěňata jsou prakticky dětivzdorná.
Kočky, o které jsme přišli
Jak jsme již naznačili, člověk se v průběhu staletí snažil překonat některé své nedostatky - svou neschopnost uštvat srnce, vytáhnout z nory jezevce, nakusovat zlodějům zadky, tahat hlubokým alpským sněhem soudky s rumem apod. - tím, že si vždy vychoval psí plemeno, které dnou činnost provádělo za něj. Pes tudíž fungoval jako plastelína, která je stále po ruce a kterou je možné natahovat do délky nebo stlačovat do šířky podle potřeby.
Vzhledem k tomu, že ani nejvyšší vědecké kruhy dnes nijak neprotestují proti spekulacím, jak mohly věci vypadat, kdyby se historie vyvíjela jinak, začalo se výzkumné oddělení Kampaně za Opravdové kočky zabývat otázkou, co by se stalo, kdyby člověk neměl k dispozici psy.
Představme si třeba, že vypukl strašlivý mor, nebo že psi byli zlikvidování několikami ničivými, přesně mířenými dopady meteoritů už někdy v Mladším Obscénu. Z toho je možné odvodit několik do dnešní doby neznámých šlechtitelským pokusů. A přeskočíme-li do žhavé současnosti, mohli bychom vidět následující:
Buločka: Vypěstována už ve 14. století pro účely zabíjení býků. Její nasazení se však nesetkalo se zvláštním úspěchem a vedlo téměř okamžitě k vyhynutí celé rasy, protože buločka nedokázala tváří v tvář rozzuřenému býkovi překonat přirozený instinkt skočit po něm, popadnout ho do pracky, vyhodit ho do vzduchu, sebrat atd.
Špicmina: Velmi oblíbená kočka pytláků, protože v sobě kombinuje dobré vlastnosti pekingských čičin, buloček a vůbec všeho, co šlo zrovna kolem a včas neuteklo. Špicmina, vzhledem připomínající podvraťáka, je známa svou inteligencí a vychytralostí. Je dokonce tak inteligentní a vychytralá, že ji těžko donutíte, aby vůbec něco dělala. Kupříkladu jejím oblíbeným způsobem chytání králíků je poslat jim anonymní zprávu složenou z písmen vystřižených z novin a obsahující nabídku, které nemohou odolat.
Kočka prince Charlese: Všeobecně známá rasa, snadno rozeznatelná podle dlouhého čenichu a velkých uší.
Pekingská čičina: Nejmenší kočka na světě. Pekingské čičiny byly původně vyšlechtěny na dvoře císařské dynastie Šung-u-hse a mezi evropské pěstitele se dostaly až začátkem 17. století. Zpočátku představovaly jen živou hračku urozených dam, avšak brzy se zjistilo, že mohou být i užitečné, protože jsou stejně velké jako myši, takže mohou pronikat do myších děr a pobíjet tyto hlodavce přímo v jejich úkrytu.
Hony na myši pomocí vycvičených pekingských čičin se staly na krátkou dobu oblíbeným sportem vyšší společnosti; tato zábava však přinesla dlouhodobé problémy, jelikož inteligentní pekingské čičiny si v děrách uvědomily, že po vybití myší mají zámecké zdi jenom pro sebe a že tedy není nutné ani rozumné vylézat ven.
V některých částech země ještě dnes znepříjemňují život místním obyvatelům nejen kradením potravin, ale také předením, které zvláště v noci znemožňuje hostům spánek.
Koktail: Kočka vyšlechtěná především k tomu, aby bojovala s jinými kočkami. Díky a zatím nevysvětlenému výskytu lamarckovské dědičnosti přišel koktail o uši už v 16. století, o ocas - na který se mohli protivníci pověsit - ve století sedmnáctém a později i o všechny chlupy, přičemž se jeho zuby a drápy prodloužily a zesílily. Obyčejná kočka, která narazí na koktaila, by mohla stejně dobře narazit na roztočenou vrtuli. Koktail se dobře hodí k dětem.
Labradorská retriverka: Často ji vidíme na zadních sedadlech aut řízených osobami oblečenými do zelených kalhot a takových těch kazajek, co vypadají, jako by je ušili z proležené matrace. Jako lovecká kočka si labradorská retriverka získala uznání za to, jak dokáže uštvat zvěř, pustit ji, znovu ji uštvat, chvíli po ní skákat a pak z ní půlku přinést pánovi.
Jezevčíča hrubosrstá: Milé domácí zvíře, často přezdívané "salámová kočka". Je velice oblíbena zvláště v domácnostech, kde si nemohou dovolit těsnění pode dveřmi. Také je to jediná kočka, která se vám dokáže otírat o přední i zadní stranu nohou zároveň.
Micamut čili Kočka aljašská: Často jej používají líní Eskymáci, lovci, horalé apod. Za chladného počasí odmítá vycházet ven.
Kočka svatého Bednarda: Mnohý vyčerpaný turista napůl zahrabaný ve sněhu se dokázal vyhrabat a zahřát pouhým vztekem, když spatřil, jak se dvacet metrů od něj tato kočka stáčí do klubíčka a klidně usíná. Její pěstování se nikdy nesetkalo s velkým úspěchem, protože filozofie tohoto chovu vycházela z přirozeného kočičího smyslu pro milosrdenství a ochotu pomoci bližnímu...
Dobrmačka: Toto plemeno vzniklo na americkém Jihu, kde se používalo ke stopování uprchlých otroků a trestanců, kteří mohli skutečně mluvit o štěstí, protože i když má dobrmačka vynikající čich, neví co s ním.
Německý ovčičák: Na ovce nikdy moc nebyl, avšak na druhé straně je milován policejními sbory na celém světě. Přirozená touha koček otírat se o lidi vedla u tohoto 150 kg těžkého plemene k touze vyrážet dveře a porážet lidi na podlahu, kde na ně mohli ovčičáci bez problému slintat.
(Nejslavnějším německým ovčičákem byla filmová hvězda RinČinČin, který krátce zazářil na filmovém nebi ve 40. letech. Jakmile se v jeho blízkosti vyskytly mosty, které se řítily do propasti těsně před jedoucími vlaky, hořící několikapatrové sirotčince nebo lidé, kteří se ztratili ve starých uranových dolech, RinČinČin neváhal, sebral se a šel si najít něco k jídlu. Ovšem velmi fotogenicky.)
Budoucnost Opravdové kočky
je, pokud jsme připraveni přijmout Schrödingerovu teorii, růžová. Zdá se, že poslední člověk na Zemi jednou vyhlédne ze svého protiatomového bunkru a uvidí před sebou kočku, jak netrpělivě čeká, až se otevře lednička.
Na teoriích ovšem tak úplně nezáleží. Opravdové kočky si na svém přežití dávají velmi záležet a podařilo se jim tuto snahu propracovat v jisté umění. Které jim tuto snahu propracovat v jisté umění. Které jiné zvíře dostává žrádlo ne proto, že by bylo užitečné, hlídalo dům nebo zpívalo, ale čistě proto,ž e kdy se nažere, tváří se spokojeně? A přede. Předení je hrozně důležité, tím to kočka vždycky vyhraje na celé čáře. Díky předení je člověk ochoten zapomenout i na Věci pod postelí, občasný zápach nebo zoufalé kvičení ve čtyři hodiny ráno. Jiní tvorové se snažili o velké zuby, dlouhé nohy nebo rychlé mozky, kdežto kočkám dokonale stačil zvuk, který oznamuje celému světu, že jsou šťastné a spokojené. Čekali byste, že předení by mělo kočkám vadit v boji o přežití, kterému se říká přirozený vývoj; místo toho zajistilo kočkám mnohem lepší zacházení, než jaké mohla a může očekávat většina jiných zvířat, máme-li na paměti historii nešťastných přehmatů lidstva ve vztahu k okolním tvorům. Kočky se naučily, jak se vyvíjet v prostředí vytvořeném přírodou, nicméně ovládaném lidmi, a naučily se to sakra dobře. Předení znamená "když budu šťastná já, budeš ty taky". Reklamním agenturám trvalo celá staletí, než tuto prostou pravdu pochopily, a když se jim to konečně povedlo, prodaly nesmírné množství plyšových hraček.
To se tedy musí Opravdovým kočkám nechat.
A když jim to nenecháte, počkají, až se otočíte zády, a stejně si to vezmou samy.
Každopádně je hezké představovat si, že pokud se budoucnost ukáže být lepší, než jak ji lidé dnes předpovídají - t. j., pokud bude vůbec nějaká budoucnost, že za nějakých sto let ode dneška, mezi válci koulemi nějaké vesmírné kolonie, budou báječní, aktivní lidé s odvážným pohledem v očích (ti, co vědí, jak dolovat železo z asteroidů a tak) pořád postávat před svými biomoduly a bušit lžícemi do plastikových talířů.
A volat "Huš!" nebo "Fuj!", pokud jim zbude aspoň špetka zdravého rozumu.
Terry Pratchett
V zásadě o sobě odmítá poskytovat životopisné údaje s odůvodněním, že to čtenáře stejně nezajímá, protože se chtějí pustit do knihy a ne se prokousávat spoustou povídání, které má dokázat, že je autor moc zajímavý člověk. Proto se kusé informace o jeho životě nesou v duchu jeho knih.
Narodil se v Buckinhamshiru roku 1948 a stále ještě nezemřel. Začal pracovat jako novinář v roce 1955. Dělal vše, co žurnalistika nabízí, snad s výjimkou nedělních fotbalových zpráv. Podařilo se mu vyhnout všem dobrodružným zaměstnáním, kterými je většina spisovatelů přinucena se živit, aby měla vůbec o čem psát. V touze najít si klidné místečko se T. Pratchett stal tiskovým mluvčím Central Electricity Generation Board, což je společnost atomových elektráren. V roce 1987 zjistil, že ho psaní baví víc než skutečná práce a od té chvíle se počet jeho děl vyjadřuje dvoumístnou číslicí a mají své stálé místo v žebříčku bestsellerů.
Žije v Somersetu s manželkou Lyn a dcerou Rhiannou a neustále se živí novinářskou profesí, protože jak tvrdí, může tak pracovat v teple, suchu a nemusí zvedat nic těžkého. Dále se prohlašuje, že psaní knih je největší legrace, jakou si může člověk užít sám.
Jeho koníčkem je pěstování masožravých rostlin.
( Po značně vášnivé diskusi se Komise cítí nucena zdůraznit, že toto tvrzení se netýká malých bílých teriérů s IQ 150, věrných starých podvraťáků, kteří sice páchnou, ale my je prostě zbožňujeme, a velkých funících bernardýnů, kteří za den spotřebují více proteinů než někteří lidé za rok (, ovšem poslouchají na slovo, no vážně, vždyť jsou to vlastně členové rodiny.
(Komise, která i přes nesmírný tlak odmítla tuto definic vypustit, nakonec navrhla změnu znění na "mají na svůj věk docela zdravou chuť k jídlu". To má být zřejmě vyjádření způsobu, jakým takový pes nasadí svůj obrovský čenich jako radlici buldozeru ( a začne strkat po kuchyni vanu plnou žrádla.
(Ať si komise říká co chce, ale předseda, který se bez mučení přiznává, že nikdy neměl to potěšení vlastnit psa, nikdy ho nehodlá mít a souhlasí s tím, že mohou existovat rodiny, kde psi a kočky žijí v naprosté harmonii, ho viděl žrát.
( Když potkáte vegetariána, nehodí se zvednout na pozdrav prsty roztažené do V na znamení vítězství. To se dělá vojákům. Vojáci mají zelené mozky a nosí zelené šaty, kdežto vegetariáni bývají zelení jenom v obličeji.
( Jistě, takové jméno patrně nebudete používat každý den, ale je dobré ho mít po ruce, protože ve chvíli, kdy se opíráte o sud s napůl zmrzlou vodou a pokoušíte se zastavit krvácení pomocí drahocenné staré čínské rytiny na ručním papíře, nemusíte aspoň příliš napínat představivost.
( Především by měl lepší záchody.
( Kdyby byl Svatý František z Assisi pyšný na svou brokolici a viděl, jak mu poslední stonek žloutne a uvadá díky zásahu Tohosmradlavýhokocoura-vodvedle, udělal by totéž.
( Kromě rýče a vidlí, ovšem o tomhle tato kniha není.
( Nebo mezi květáky a rajčaty, přirozeně.
( Pokud tomu ovšem věříte. To máte jako s tou historkou o tom, že jedno dvojče zůstane tady a druhé odletí rychlostí světla na Sírius, pak se vrátí a zjistí, že jeho bratr je už dědečkem a vlastní v Bradfordu velkoobchod se zeleninou. Jak to může někdo vědět? Copak je někdo někdy potkal? A jaké to vůbec bylo na Síriovi?
( To je takový pokus, který nemůžeme provést, a i kdyby tak by stejně nevyšel.
( Podle mého slovníku jde o sedmnáctičlenný keton, na rozdíl od pouze patnáctičlenného muskonu, který se získává z kabara pižmového také za účelem voňavek. Myslíte, že znalost tohoto faktu cibetku potěší? Podle mne nijak zvlášť.
( A vůbec, kdo vlastně všechny ty voňavky vymýšlí? Už vidím, jak jde chlapík po pláži a vidí, no ne, tady se pozvracela velryba, z toho by se dal udělat parádní parfém. Připadá vám to pravděpodobné?
( Skutečně: Viz federální Zákon o nošení koček na rameni z roku 1992.
( Nemáme ani čas, ani prostor na rozsáhlé definice. Řekněme tedy prostě, že Opravdový zahrádkář je něco jiného než Zahrádkář z Receptáře čili Správný zahrádkář. Např., když Správný zahrádkář konečně přestane kopat, orat, prosívat, zavzdušňovat a hnojit, získá ornici, kvalitní prsť, ve které by snad mohlo i něco růst; pokud tutéž proceduru absolvuje Opravdový zahrádkář, získá hromadu kamení, kořenů, klacků a ztrouchnivělých kolíků. (Lidé z venkova tvrdí, že některé kameny jsou "mateřské" a že se z nich každoročně rodí další kameny; my máme pod zahrádkou generátor plastikových kolíků.)
Správný zahrádkář má trávník složený z jílku vytrvalého, lipnice luční kostřavy červené; Opravdový zahrádkář má mech prosycený nožičkami od panenek, plastikovými písmenky a kolíčky na prádlo. A pochopitelně kočkou.
( T. j. neumíme pořádně mířit.
( Nevím jak u vás, ale u nás se tohle stávalo běžně. Myslím, že za to může televize.